Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

As time goes by...

Tenkrát, když jsme seděli se smíšenejma pocitama v tryskovým letadle co nás unášelo přes okeán, tak sem cítil živě jak se mi život jakoby rozpadal na dvě epochy a jak tenhle let je začátkem tý druhý, nový a neznámý, začátkem dobrodružství, ke kterýmu mě a moji rodinu dohnaly okolnosti... každý zlý k něčemu dobrý, říkal sem si, bez toho nešťastnýho nápadu Kremlu bych se k tomu nikdy neodhodlal, proč taky, najděte mi deset měst na světě, který jsou hezčí než Praha, a Vltava, což to není pěkný jméno pro pěknou řeku?

Vznášeli jsme se nad oceánem ze smutný přítomnosti do nejasný, ale snad nadějný budoucnosti a ze všech těch nejistot a nejasností jedno se mi jevilo slibně... jestli to všechno dobře dopadne, tak se aspoň podíváme trošku po tom širým světě tak jak nás to napadne, jak budeme mít prachy a kuráž, vejlety k Mácháči nebo do Hamru na jezeře byly sice jedinečný, ale svět je ohromnej a exotickej, možná, že jednou uvidíme Paříž nebo Tahiti...

A pak ta naše nová éra začala a to přímo uprostřed veliký země, v prérii, která se ukázala trochu jinačí než jak sem si jí představoval z mladistvé četby mayovek, ale pak došlo i na ty cesty a poznávání, nic světobornýho, ale jsem člověk umírněnej a tak čas plynul a někdy přinášel pochybnosti jestli ten výběr novýho domova byl správnej, takovej Main Street nebo Portage Avenue to přece není žádná Mariahilferstrasse ani Saint Germain Boulevard... věděl jsem, že jinej by klidně dokázal zase se spakovat a jet nebo letět jinam, začít znova a jinde, až by nakonec našel v duši klid a moh si říct... ano, tady to je vono, teď už se mi balvan snů a přání neskutálí dolů, tady zbuduju svůj hrad, odtud mě vynesou až přijde čas. Ale nokonec sme to eště jednou dokázali a když sme se ve městě Winnipeg v Manitobě dostatečně zpotili a dostatečně vymrzli, když už sme nasákli vším co se dalo, opustili sme to místo s přátelským obyvatelstvem a krajanskými kamarády a dva tejdny nato doufali, že sme dosáhli místa konečnýho zabydlení, kde to asi doklepeme do penze a do smrti, i když sme do Vancouveru vjížděli za podzimního psího počasí, za deště a mlhy, ale pak první slunečný den nám stačil, abysme věděli, že děláme dobře.

Pojednou nás začaly opouštět cestovatelský chutě a začali jsme se plavit jen po těch ohromnejch ferry na ostrov Vancouver a na půvabný ostrovy Gulf a tam si připadali skoro jako doma, jako na Vysočině, nemohli se vynadívat na hory a na moře a jak jsme se plavili na těch ferry lodích, tak sem střídavě myslel na Archimeda a jeho geniální a jednoduchej zákon a střídavě se kochal pohledem na vytyčený mrakodrapy města odsvětlený od západu sluncem a to se mi ta chladná mrakodrapová mohutnost jevila až krásná a jak už mi ubývalo mladickýho elánu a přibejvalo strachu ze zlodějů, bankéřů, politiků či krásných žen, tak sem si po návratech domů říkal... Božínku, jen ať tady už můžeme zůstat v klidu, ať nás odtud nevyžene třeba revmatismus, ty hory, co se táhnou až k Pacifiku přitahujou a zastavujou mračna, hodně tady v zimě a z jara prší... a tak čas plynul, občas sme si prohlíželi prospekty z Havaje, Vánočních ostrovů, mexické Riviéry, Aljašky, ale nakonec sme jeli do údolí Okanagan na broskve a nebo na Sunshine Coast, slunili se na opuštěným, drsně krásným pobřeží a to sem si vzpomínal na H. Millera, takhle možná trochu vypadá i ten jeho Big Sur, říkal sem si a pak vlez do čirý, ale studený, ale příjemně osvěžující vody Pacifickýho oceánu.

Někdy pozoruju, že se ze mě stává místní patriot a když si v poledne o pracovní přestávce vycházím do ulic, říkám si, že to nakonec dopadlo docela dobře, Burrard Street sice není Národní třída, ale můžu sejít dolů a podívat se co se děje v dokách a jak se naproti za úžinou třpytí na horách sníh, na sjezdovkách Grousu se dá jezdit i večer, v namodralým osvětlení sou pěkně vidět boule i bouličky, a pak se posadit do hospody na vrchu, plzeň tam sice netočí, ale i tak se tam dá špekulovat o životě, na to sou přece hostince nejlepší, vážení.

I když tady sice neplatí Kdo nepracuje, ať nejí, nepodařilo se mi dostat do společnosti nepracujících jedlíků a tak ve vracím do kanceláře ke svým lejstrům, cestou se dívám na slečny a paní, ne každé ale módní vlna přidá na půvabu; někdy se ještě stavím na vínko v přepychovém baru hotelu Hyatt Regency, hezkej černovlasej barman ve fialovém kabátci se mě se zájmem ptá jak se mi vede, je to milej člověk, cosi mi říká, že patří k dost početný komunitě hošanů, co se dá dělat, každej sme ňákej, říkám si rozšafně. Na místo ke svýmu stolu v kanceláři zaměstnavatele a chlebodárce se vracím někdy s vědomím, že díky reorganizaci ubylo náročnejch a zajímavejch úkolů, ale to mi nebrání v tom, abych si říkal: Jo, za jiný konstelace moh sem se stát váženým odborníkem!

Všechno krásní a vypadá zajímavě, když je hezky a svítí slunce a to se dívám kolem, na slečny a dámy stejně jako občas na podivný existence, v tý společnosti zaujímá význačný místo jeden černoch, ač vždycky s brejlema proti slunci, tak není pochyb o tom, že je to pohlednej člověk, hezkej muž černý pleti, v jeho chůzi je pružnost sprinterů a elegance tanečníků, škoda jenom, že to jeho tělo není dost dobře vidět, protože vždycky je oděný do tenisek, tepláků a kalhot na nich, do šviháckýho bílýho kabátu a ten je do pasu rozhalenej a tak ten černoch připomíná rozříznutou cibuli, protože pod tím kabátem má ještě svetřík a vestu, možná, že toho je ještě víc, mluvím jen o tom, co je vidět, na ramena mu splývá rouška snad z flanelu, která pokrejvá tu černou hlavu a na ní je klobouk, pěkná, zachovalá šedá bouřka. Někdy se v chůzi zastaví, snad se nad něčím v klidu zamejšlí, pokuřuje dýmku a v druhý ruce drží světlou kabelu, v ní má možná něco na převlíknutí, možná knihy, spisy, jídlo, možná výbušninu nebo zbraň, ale v každym případě deštník, ten z ní vyčuhuje. A když pak vykročí, jeho krok je elegantní a zvláštní je, že ten člověk vlastně při tý vší střelenosti a podivínství nevzbuzuje úšklebek či smích, je v něm dokonce cosi majestátního, jako když jazzovej muzikant ležérně přichází na svoje místo ve směšný čepičce nebo bekovce. To bych ho, toho mýho černocha, někdy nejradši trochu dýl sledoval na jeho procházce, jen tak se na něho díval a nebo se dokonce s ním skamarádil, ale na to se mi nedostává času ani odvahy a tak jdu do svýho úřadu, obyčejnej člověk za svou prací.

Když je hezky, tak někdy trávím polední odpočinek v prostorách Robson Square, po schodech před Art Gallery se tam sestoupí na prostranství s rynečkem, kde se v zimě bruslí, jednou jsem se tam taky projížděl na svých bruslích Lange a tam před prosperující restaurací The Old Bailiff číšník vynese pár stolů a židlí a jak ten podnik prosperuje, tak je tam stolů a židlí stále víc, šéfkuchař musí bejt mistr svýho oboru, nejdřív jsem si dával jen výbornou polívku s houskou, ale kolem mě to libě vonělo a tak jsem pak nezůstával jen u polívky, ten kuchař je záruka properity toho podniku, kuchařina bude asi sotva jeho desátým nebo dvacátým zaměstnáním jak je tomu tady dost běžným zvykem, ano, One must be flexible, adjustable to the situation! říkají a podle toho to někdy vypadá, pochybuju, že ten člověk byl real estate agentem nebo prodavačem ojetých automobilů, spíš bych věřil, že už jako klučina čmuchal v kuchyni, na svojí babičce vyzvídal jak dělá tu výbornou bramborovou polívku a sám si připravoval jídlo.

Ten podnik má bar příjemnej, protože je na něm hodně dřeva. Žádná moderna ze skla a lesklýho kovu, žádnej ten mnohdy hogo-fogo paskvil, ve kterym si libujou některý návrháři interiorů. Když jsem tam začal docházet, pracoval u baru takovej ukecanej chlapík, veselá kopa s výbojnym knírem, ale pak ho vystřídala dost hezká rusovláska, s počátku se na mě pěkně usmívala, ale pak se většinou zdálo, že jí něco trápí, starosti nebo láska, to už se usmívala jen tolik co se hodí k jejímu zaměstnání… Zase bylo pěkný sluneční poledne a tak jsem si sednul ke stolku před podnikem, někdy mám s sebou knížku, buď anglickej original nebo exilovou literaturu, v duchu smekám před činností těch našich dost početnejch nakladatelství, nad tou velikou a záslužnou prací, kterou dělají, tentorát jsem ale měl s sebou náročnou filosofickou literaturu a to jsem od knihy občas vzhlídnul, abych se zamyslel nad přečteným odstavcem… a v jednu takovou chvíli jsem uviděl jak po blízkym schodišti k budově Art Gallery, kde za pěkných dnů někdy sedí úřednice, podobně jak jsem vídal sedat slečny a paní na schodišti k Rudolfinu v Praze 1, někdy mi z tý podívaný bylo jako po štamrpli slivovice nebo vínovice… tedy najednou jsem viděl jak po tom širokým schodišti ke stánku umění po jedný straně volně sestupuje ten můj černoch ve svojí kompletní výzbroji jako vždycky, scházel kliďánko a dýmka mu trčela z úst, ani bych se nedivil, kdyby to byla dunhillka nebo petersonka, scházel po těch schodech jako nějakej zvěstovatel, prorok nebo Maur… a ve stejnou chvíli, po druhý straně schodiště křepce sestupoval muž středního věku v prvotřídním šedým obleku, na bílý košili tmavá kravata, v jedný ruce koženej kufírek a v druhý něco držel a tisknul to k uchu, ve tváři měl napjatej výraz a něco povídal. I když jsem dost pozadu se svejma znalostma moderní techniky, došlo mi, že k uchu tiskne bezdrátovej malinkatej telefon a do něj i hovoří, že předbíhá drahocenej čas o tu chvíli, než se dostane na svoje pracoviště, ke svýmu stolu s normálním telefonním přístrojem… už v polovině schodiště předešel mýho černýho podivína… a tu mě najednou napadla otázka, kdo z těch dvou je větší blázen, větší pošetilec, kdo zaslouží útrpnost a kdo závist, obdiv, pokojnej sestup blahoslavenýho a ráznej krok muže businessu, který možná, že jenom díky tomu jeho malinkatýmu telefonu u ucha přichází v ten okamžik ke značnýmu jmění a nebo se ho na poslední chvíli stačí zachránit. Dostal jsem strach, aby se po těch chodech v tom svym spěchu dostal ve zdraví … rázoval pak dál kolem toho ringu, kde se v zimě bruslí, zatímco ten můj černej podivín, když sestoupil po schodech, postavil svou kabelu na lavici a zvolna, pečlivě si zapaloval vyhaslou dýmku, vyslal modravej obláček kouře k modrýmu nebi, vzal kabelu a ladným krokem, jakým přicházejí jazzoví muzikanti ke svým místům, kráčel kolem ringu, kde se v zimě bruslí.

Pojednou už jsem neměl potřebu vrátit se k filosofickýmu spisu, dostal jsem právě svou dávku… dopil jsem, zaplatil a vracel se do služeb Jejího Veličenstva. Ulice teď byly plný lidí, dav se valil v obou směrech a tu mě napadlo, že se ještě možná dočkám časů, kdy po Robson Streetu, Burrard Streetu, po třídě Georgia a jiných ulicích Vancouveru budou spěchat muži, ale možná i ženy, s bezdrátovými minitelefonními přístroji u svých uší, někdo u levýho, někdo u pravýho, ale co mám z toho, takovej už je život, jak se dá pokrok do pohybu, nic už ho nezastaví…

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora