Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Masová èinnost
Pojem „masová èinnost“ pamatují dnes u¾ snad jenom dùchodci, kteøí absolvovali svoji základní vojenskou slu¾bu v dobì „Èerných baronù“. Voják v dobì po skonèení svého denního zamìstnání nesmìl být ponechán svým vlastním myšlenkám a volnému trávení osobního èasu. Co kdyby jej napadaly proimperialistické myšlenky, oslabující bojeschopnost naší armády a podlamující ostra¾itost vùèi nepøíteli pøi budování socialismu v naší vlasti? Proto bylo naøízeno, ¾e se ka¾dý voják musí zúèastnit èinnosti v nìjakém krou¾ku s minimálním poètem èlenù pìt, v¾dy po skonèení „trenýrovky“ a èištìní zbraní, v dobì a¾ do veèeøe.
Náplò èinnosti jednotlivých krou¾kù jsme si mohli navrhnout sami, ale podléhala schválení velitele a hlavní slovo pøitom mìl politruk, kapitán, školená rychlokvaška.
Po¾adavek pøihlásit se do nìjakého krou¾ku masové èinnosti, nebo takový krou¾ek zalo¾it, nás zastihla v dobì, kdy se, zejména v noci, støídal jeden bojový poplach za druhým. Výsledkem byla permanentní nevyspalost. Vojáèci usínali bì¾nì na uèebnì, na cvièišti a dokonce i za pochodu. Nikdy bych pøedtím neuvìøil, ¾e je mo¾no za pochodu usnout a spadnout do škarpy. Na uèebnì byli spáèi tak/ jak byli, v uniformì, poléváni ledovou vodou, na cvièišti museli absolvovat nìkolik „koleèek“, tedy obíhat cvièák. Pøitom se ještì více unavili a usínali o to èastìji. Pøání moci se jednou vyspat do sytosti viselo nad celou rotou jako pøísloveèný Damoklùv meè.
Nebylo proto divu, ¾e kdy¾ jsme se rozcházeli od rozkazu ve vìci masové èinnosti, prohlásil nìkdo z naší svìtnice: „Nejlepší by bylo zalo¾it spací krou¾ek!“
Zasmáli jsme se tomu dobrému vtipu, jen Zdenìk, známý koumák, absolvent právnické fakulty, najednou prohlásil: „Moment! To není tak blbej nápad!“ Podivili jsme se a Zdenìk nám musel svoje stanovisko pøiblí¾it: „Podívejte, zalo¾íme krou¾ek marxismu-leninismu. To je tak anga¾ované, ¾e se nám to neopová¾í nikdo zamítnout. Proto¾e se k nám nikdo nepøidá, zùstaneme v krou¾ku jenom my z naší svìtnice, a tedy v minimálním poètu. Tím na nás nevybude ¾ádná spoleèenská místnost a my budeme muset svùj krou¾ek provozovat pøímo ve svìtnici, ka¾dý u své postele, a sedìt na vojenském kufru. Jeden bude na støídaèku nìco pøedèítat a ostatní pìknì spinkat. Pøedèítající u pootevøených dveøí bude souèasnì hlídat chodbu. Kdyby šel nìkdo, kdo by naši bohulibou èinnost mohl ohrozit, kopne ètoucí nejbli¾šího spícího a ten rychle probudí ostatní. Pokud se týká odbornosti, máme pøece vysokoškolské vzdìlání, a to i v politickém smìru, a musel by v tom být èert, abychom toho rychlokvašku nepøevezli.“
Museli jsme uznat, ¾e nápad to nebyl špatný. Navrhli jsme proto zalo¾ení krou¾ku marxismu-leninismu. Nevìdìli jsme, jestli mìl politruk nìjaké podezøení, museli jsme poèítat s tím, ¾e budeme v zorném poli pozornosti, ale krou¾ek byl schválen.
Vše ostatní probíhalo tak, jak si to Zdenìk pøedstavoval. Z knihovny jsme si vypùjèili Marxùv Kapitál a dali se do monotónního pøedèítání, pøi kterém se tak krásnì usínalo. Hned pøi druhém sezení krou¾ku jsme byli násilnì probuzeni. Pøišel politruk.
„Tak soudruzi, co právì probíráte a jak diskutujete?“
Mirek se ujal iniciativy: „Je dobøe, ¾e jste právì pøišel, soudruhu kapitáne, probíráme právì zákon negace-negace podle Marxe. Nemù¾eme se pøesnì dohodnout, jaký je konkrétní dopad tohoto zákona na pracujícího ve smyslu usnesení Ústøedního výboru KSÈ, který zdùrazòuje nutnost aplikace marxistických zákonù do praxe. Snad byste nám mohl tento vztah konkrétnì ozøejmit!“
Kapitán chvíli koukal, jako kdy¾ nadloube volovi. Pak se ozval obecnými nacvièenými frázemi o vedoucí úloze strany a vlády, která se promítá do veškeré èinnosti ka¾dého pracujícího èlovìka socialistického státu.
Mirek se nenechal opít rohlíkem: „To je nám v celém rozsahu jasné, je nám jasný i obecný princip zákona negace-negace, jde však o konkrétní promítnutí. Dejme si pøíklad. Dru¾stevní dojièka ve chlévì dojí, jak konkrétnì ji ovlivní aplikace zákona negace-negace?“ Mìli jsme co dìlat, abychom udr¾eli smích na uzdì. Mirek šel ještì dál: „Zvýší tento ideologický prùnik bezprostøednì dojivost a jak? Masá¾í vemene podle Malininové? Ale kde jsou pøitom ty aplikace teorií v obecném smyslu slova?“
Kapitán vypadal na mrtvici: „Víte, soudruzi, opravdu probíráte teorie velmi podrobnì, to chce hlubší zamyšlení a ještì k tomu budeme mít spoustu èasu, ale teï musím jít zkontrolovat èinnost dalších krou¾kù.“
Po vzájemném pozdravu podle zásad vojenské zdvoøilosti odešel.
Obratem jsme, kromì ètoucího, usnuli. Druhý den jsme se dozvìdìli od rotního písaøe, který pocházel z našich øad, ¾e politruk informoval velitele v tom smyslu, jak detailnì jsme se zakousli do problému. Od té doby byl pokoj, vícekrát nepøišel.
Úèelová èinnost krou¾ku se brzy projevila. Zatímco pøíslušníci jiných svìtnic propadali únavì, my z „Èapajeva“ jsme byli mnohem èilejší a dokonce dáváni za pøíklad. Stalo se však to, co se koneènì stát muselo. Usnul i ètoucí a nezaznamenal blí¾ícího se velitele. Ten otevøel dveøe a výjev, který se mu naskytl, pøipomínal spíše pohádku O šípkové Rù¾ence. Neprobudil nás však polibkem, jako v té pohádce, ale zaøváním: „Vztyk!! Pozor!!“ Následovaly kázeòské tresty a marx-leninský krou¾ek byl rozmetán do všech svìtových stran.
Tak jsem se ocitl v krou¾ku pìveckém. Vedl jej zdatný muzikant, jenom repertoár naøízený velením byl strašný. Èastušky o Leninovi, o Stalinovi, o èastušce, o Èapajevovi, o hrdé severní Koreji, ale i o nás, jak naše motory hømí pod modrou oblohou a naše výsadkové jednotky jsou meèe armády hrot a také o tom, jak my, letci, máme ocelové ptáky. Nemìli jsme vùbec pøehnané mínìní o umìlecké úrovni našeho pìveckého souboru, pøesto naèalstvo usoudilo, ¾e bychom se mìli zúèastnit pìvecké soutì¾e vojenských umìleckých sborù, která se konala v Chrudimi. Nebyli jsme proti. Pøíle¾itost zpestøit si trochu ¾ivot vypadnutím z kasáren byla lákavá. Tak jsme jeli.
Neskonèili jsme nijak slavnì. Nìkde v druhé polovinì, nás však víc, ne¾li výsledky soutì¾e zajímala dìvèata v uniformách. Pøijely z Prahy a pøevá¾nì byly spojaøkami, které dobrovolnì vstoupily do armády. Pøíle¾itosti se více sblí¾it však byly stále v nedohlednu. Doprovázel je a hlídal pupkatý major, jako ostra¾itý ovèácký pes svoje oveèky pøed vlky.
Byli jsme samozøejmì pøítomni jejich vystoupení. Zpívaly mnohem líp, ne¾ my. Závìrem po¾ádal o slovo jejich pupkatý major. Chtìl nám slu¾bu ¾en v armádì pøiblí¾it, abychom se na nì nedívali s despektem. Vypravoval, jak mají také tì¾kou slu¾bu, ¾e musí prakticky absolvovat stejný výcvik, jako mu¾i. Skonèil však pro nìho neš»astnou vìtou: „A nemyslete si, soudruzi, my z nich ¾ádné panenky nedìláme!“
Sálem se rozlehl huronský smích. I pøesto bylo dobøe slyšet hodnì hlasitý výrok našeho podporuèíka, který nás doprovázel: „To ti ale, pupkáèi, musí dát poøádnou fachu!!!“
Ostudy bylo dost a dost, major odešel jako spráskaný pes a bylo jasné, ¾e vícekrát na ¾ádnou soutì¾ nepojedeme. Pìvecký krou¾ek se také rozpadl a my jsme zaèali zakládat orchestr.
Ale to u¾ je jiná povídka.
Vladimír Kulíèek
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová
Zobrazit všechny èlánky autora