BABIBAJKY

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

 
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

 

BABIBAJKY
* (7) *   

Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu... a jen člověk bez fantazie, který nevěří na ušlechtilého Jednorožce, na Zlatohříváka a Tátoše, nepřizná Pegasovi křídla. Jestli s námi mohli sdílet osud všelijací bronto či tyranosauři, šavlozubí tygři, mamuti a jiní více či méně nepravděpodobní tvorové, proč by se naši praprapředkové nemohli těšit z přátelství tak ušlechtilých bytostí, jako jsou jednorožci? Navíc když to byli právě oni, kdo jim pomáhal při konání dobrých skutků, zachraňoval je z nebezpečných situací, vždy jim dobře poradil a nechtěl za to nic než trochu dobrého zacházení?!

Ovšem člověk je tvor velice nevděčný a jeho vlastní břicho mu vždy bylo nadevše. Jak to tak vypadá, raděj vám prozradí, že věří na pohádky, než by přiznal, jak se svými věrnými přáteli naložil.  

* * *

Vůbec to nemá lehké král zvířat, ostatně jako každý jiný král. Už si kolikrát říkal, že s tím zaměstnáním praští, ať se stará zase někdo jiný, ALE! Ale je tady ta Moc, kterou má ve svých tlapách, to vědomí, že bez něj by na savaně i v buši zavládl zmatek a nedejbože i anarchie!  Takhle mu stačí jen si pořádně nahlas zívnout a hnedle každý ví, kde je jeho místo a co si nemůže dovolit. I královské dětičky, ti malí rozjívenci, se pěkně klidí tatínkovi z cesty a čekají, až na ně přijde řada, a když nezbude žádné maso, spokojí se bez reptání s olizováním kostí.

Kdepak, ta hříva mu nenarostla jen tak pro parádu! Vlastně je to znamení jeho staleté rodové zodpovědnosti i výsadního postavení, takže nezbývá, než se smířit s osudem mu přisouzeným a vládnout dál.

 * * *

Za třemi moři a třemi korálovými útesy se v útulné jeskyňce jednoho dne vyklubala na svět malá chobotnice. Po rodičích zdědila vysoké IQ a spoustu důležitých vlastností, takže hned od prvního okamžiku věděla, že se musí o sebe postarat sama, jestli chce v sice krutém, ale zato překrásném podvodním světě obstát. A nebyla by to ani ženská, kdyby si nedokázala poradit tím nejjednodušším a přesto nejrafinovanějším způsobem. Stala se mistrem převleků a kouzelnicí barev, i když vlastnila jen jedny šaty.

Nikdo se jí v této dovednosti nevyrovná a já jí jen tiše závidím, když ji z pohodlného křesla v teple svého suchozemského domova pozoruji. Moc by se mi líbilo umět ty její triky. Možná že někdy jindy v jiném životě se je taky naučím...

* * * 

Tedy já nedokážu spočítat, jestli to byl osmerák nebo devaterák, ale na první pohled je jasné, že paroží je to impozantní. Ani nemusím předpokládat, že jako trofej je touhou mnoha nimrodů a určitě visí na velmi viditelném, a tudíž čestném, místě jejich domácností. Člověk na ně koukne a hnedle vidí statného jelena, který je nosil na hrdě vztyčené hlavě. A když se za ojíněného říjnového rána ozval jeho hlas vyzývající soka k měření sil, určitě nenechal v klidu stádečko laní, i když holky předstíraly, že se jich to netýká.

No, holky, přiznejme si, že se nás to vždycky týká! Taky se raděj podíváme na statného jelena než na zbabělého zajíce. Každá správná ženská si pro svoje potomstvo vybírá přece toho nejlepšího partnera. Někdy se jí to třeba nepovede, ale v takovém případě mu většinou  nasadí krásné parohy, aby ho aspoň něčím ve svých očích zkrášlila. Co na tom, že se to dotyčný třeba vůbec nikdy nedozví?!

* * *
 

Žádná mýlka, všichni máme jasno! Náš milý Měsíček si dal v jednom nebeském baru „do nosu“ a poněkud to přehnal. Asi tam bylo rušno a veselo, když ho to dokázalo zlákat. Původně šel jen na kontrolu, začaly se mu totiž po večerech nějak vytrácet hvězdičky ze svých souhvězdí, jiné se zase couraly bůhvíkde, když už dávno měly být na místě, což jim přece nemohl trpět, to by to za chvíli pěkně vypadalo, hvězdáři by se nestačili divit, co se to děje na nebesích! A vyřizovat jejich stížnosti není žádný med, jen toho papírování kolem!

Ovšem teď tomu sám nasadil „korunu“! Nebeský pastýř ztratil glanc a autoritu, když se v ovíněném stavu doškobrtal na oblohu. Kdyby byl raděj zůstal doma, zalezl do peřin a z té pijatiky se vyspal! Ale to on ne, posedla ho „důležitost“ a „spravedlivý“ hněv vrchního dohlížitele noční oblohy. A teď to má jako na potvoru - první, koho potká, je ta nevychovaná, prostořeká, škodolibá a ukecaná hvězda, co se sem zatoulala z hvězdokupy až na okraji galaxie.

Chudina Velký eM, myslím, že se nebude stačit divit, až se zbaví opice, která s ním teď cloumá!

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky