Střípek modrého a žlutého zrcadla – 5

Milí čtenáři,
v několika „střípcích“ vás zavádíme do vzpomínek Olgy Wister a její zkušeností s životem daleko od domova.

Narodila se v roce 1946 v Praze, v rodině hudebníka L. Pleštila. Vystudovala Obchodní školu a v roce 1968 odjela do Švédska. Dnes se na svůj odjezd dívá jako na osudový zlom ve svém životě.
Celý život inklinovala k obchodní činnosti. Ve Švédsku dokončila Obchodní institut a postupně se vypracovala tak, že v Baťově koncernu vedla ve své režii dvě jeho prodejny. Současně se aktivně věnovala pomoci České republice. To byla obsáhlá činnost, která žádala všechny síly a plné nasazení.
V roce 1989 začala její spolupráce s Olgou Havlovou a po založení Nadace Výboru dobré vůle Olgy Havlové ve Švédsku, jíž se stala prezidentkou, se cíleně věnuje charitativní činnosti.

Redakce

* * *

Rony

Ronny byl neskutečná osobnost. Dostala jsem ho ještě v Enköpingu, než jsme se přestěhovali. No a jeho život byl tak trochu zvláštní v tom, že přežil málem ”uspání” – proto jsme si ho vzali, aby nebyl utracen. Prožil s námi moc krásných dnů, ale také dny které málem nepřežil.

Ronda byl vychováván tři roky v uzavřeném bytě v Uppsale, ale sem tam i ve volné přírodě, u svých bývalých ”páníčků”. U nás na venkově se teprve s dosti drsnou přírodou sbližoval. Předcházela tomu však pro něho dosti náročná příhoda:

Ronda se ztratil a já, když nepřišel večer domů, ho hledala celý druhý den v blízkém lesíku kousek od našeho domu. Volala jsem a náhle slyším mňoukání a to na té nejvyšší borovici, kde se hodně vysoko v koruně krčil nebohý Ronda. Kvůli komu na ten nejvyšší strom vylezl, jsem se nikdy přesně nedozvěděla, a tak jsou jen dohady. No, dolů se mi ho nepodařilo nasměrovat ani náhodou, proto jsem raději šla domů a zavolala na doporučení úředníků hasičům, kteří mi, krátce řečeno, nemínili, respektive Rondovi, ani náhodou pomoci.

Když píši vysoká borovice, tak skutečně hodně a ještě k tomu nejen v nerovném prostranství, ale ani žádný, kromě profesního, žebřík vám nestačí ani do poloviny kmene. Takové věci se samozřejmě stávají, když Mirek není doma – tady, musím podotknout, Murphyho zákon působí znamenitě. Nepodařilo se mi však ani druhý den Ronnyho přesvědčit, aby slezl. Co dělat v zoufalství bezmocnosti, kdy bylo již zřetelné, že je značně vyčerpaný, neboť v koruně borovice bydlel čtvrtý den. Všecky rady odborníků, podotýkám, vůbec nezabraly, ani nefungovaly. Dostala jsem naštěstí velmi dobrý nápad, neboť se už blížil ten okamžik “teď a nebo nikdy”… Půjčila jsem si od souseda farmáře několik matrací, které jsem spolu s prošívanými dekami rozprostřela okolo stromu. Ronda už plakal, ale stále mne pozoroval a kočičí řečí prosil…

Když jsem celý ten skalnatý povrch okolo stromu dostatečně obložila, přišel úkol nejtěžší – přesvědčit Rondu, že to je to poslední, co mohu pro něho udělat. Teď jsem ho zase prosila já svou řečí a ukazovala místo, kam skočit, a Ronny po nedlouhém čase skutečně šťastně skočil… Myslím, že jsme oba brečeli, ale byl to tak krásný pocit vítězství, který se musí zažít, aby to člověk pochopil…

Ronda s námi byl rád, protože věděl, že ho jen tak nedáme, a také se s námi i přestěhoval do tajemného světa pohádek a pověstí Astrid Lingren…

Velmi dobře vycházel nejen s námi, ale i s ostatními členy rodiny, kterými je Sisi – kočička – netykavka a hodný pes Rocky, s kterým chodil – společně i s námi – na procházku a celou cestu nám něco vyprávěl. Škoda jen, že to nebylo k překladu.

Ronda také chodil k naší paní sousedce, která bydlí v domě vedle nás, a ani ne tak on, jako spíš tato stará, již devadesátiletá, paní, společnost velmi potřebovala. Ona ho milovala moc, byl to její nejlepší přítel v její samotě. Ronda byl tak vychovaný, že si sám zamňoukal u dveří, když potřeboval vykonat svou potřebu, a to se sousedce moc zamlouvalo. No a tak přes den byl u sousedky a dělal jí kavalíra a večer přišel ”k rodině” jako otec, který se vrací z práce…

* * *

Jednoho krásného červnového rána jako blesk udeřila nemilosrdná zpráva, že Ronda předčasně dožil svůj kočičí život a skončil pod koly jednoho ingatorpského neznámého souseda. On sám nám tu nešťastnou zprávu toho osudného rána v sedm zavolal a že prý lituje, ale vyhýbal se veverce a najel na nic netušícího Rondu, který poslušně čekal na kraji silnice, až auto přejede.To že se smrti dočeká dřív, než chtěl, však chudák netušil…

Utekl před utracením, nezabil se skokem z výšky stromu a přece to byl člověk, kdo ukončil jeho život.

Olga Wister

* * *
Foto © Michael Zidek

Zobrazit všechny články autorky