Střípky modrého a žlutého zrcadla (4)

Milí čtenáři,
v několika „střípcích“ vás zavádíme do vzpomínek Olgy Wister a její zkušeností s životem daleko od domova.

Narodila se v roce 1946 v Praze, v rodině hudebníka L. Pleštila. Vystudovala Obchodní školu a v roce 1968 odjela do Švédska. Dnes se na svůj odjezd dívá jako na osudový zlom ve svém životě.
Celý život inklinovala k obchodní činnosti. Ve Švédsku dokončila Obchodní institut a postupně se vypracovala tak, že v Baťově koncernu vedla ve své režii dvě jeho prodejny. Současně se aktivně věnovala pomoci České republice. To byla obsáhlá činnost, která žádala všechny síly a plné nasazení.
V roce 1989 začala její spolupráce s Olgou Havlovou a po založení Nadace Výboru dobré vůle Olgy Havlové ve Švédsku, jíž se stala prezidentkou, se cíleně věnuje charitativní činnosti.

Redakce

* * *

Novoroční

První roky v Grillby (což je vesnice u městečka Enköping), kam se naše čtyřčlenná dvounohá rodinka plus čtyřnohý německý ovčák přestěhovala ze Stockholmu, neboť jsme tam zakoupili stoletý “VÄRDSHUS”, který byl sice velmi krásný, ale vyžadoval mnoho práce, aby bylo na živobytí. Lidé na vesnici jsou stejní asi na celém světě, jak v tom dobrém slova smyslu, tak i ve své nedůvěře k městským lidem.

S manželem a s personálem, jsme dokázali vystrojit hostiny i pro 300 a také 500 svatebčanů, hostiny pro různá jubilea a různé příležitosti, ale i pohřební hostiny a připravit dobré pohoštění i pro autobusové zájezdy. Na dobré jídlo k nám chodili různí lidé i z daleka, podávali jsme totiž jídlo stejně s úctou jak obyčejnému sedlákovi, tak k panu Arcibiskupovi Sunndbymu, který u nás nejednou hostoval (a který také mimo jiné oddával v roce 1973 krále Carl-Gustava se Silvií).

Nejvíc ze všeho jsem však připravovala známé ”švédské stoly”, které nejen dodnes umím připravit, ale dokonce i ve tři v noci vyjmenuji, jak vše na obrovském stole stojí a že toho není málo: 56 studených a 11 teplých jídel plus deserty, ovoce a pod.
Vánoční “JUL-BORD”, jak se říká vánočnímu stolu, je ještě bohatší. Vše je velmi dobré a lidé si pokrmy labužnicky vychutnávají, avšak pracovně je to – jak paní Věra Chytilová říká – “otřesné”.

Zážitku bylo mnoho za té služby sedmileté, několikrát jsem zažila i svatbu v krojích a s muzikanty, kteří hráli nádherný – folklór. Jednou však nám švédští muzikanti vysekli nečekaně takovou poklonu, která se nedá popsat, ta se musí zažít. Hostina byla v plném proudu, svatebčané již měli před sebou na stole obrovský několikaposchoďový svatební dort, když náhle muzikanti zavítali k nám ”do zákulisí” se slovy, že nám přišli také zahrát. Prý „jednu z nejhezčích melodií, která jim učarovala“ a bez okolků spustili naši českou hymnu. Chtěli nás překvapit a udělat nám radost, to se jim skutečně podařilo a naše šťastné úsměvy jim byly poděkováním, na slova díků totiž ani nečekali a pochodovali zpět do sálu, aby zahráli zase svatebčanům některou z lidových svatebních švédských písní…

Pro “Českou společnost” jsme pořádali nejednoho Silvestra. Psal se rok 1980, bylo nás asi 30 dospělých a 13 dětí.Mnoho volných chvil jsme si s manželem neužili, stále jsme byli v permanenci, i když vše bylo předem nachystáno. Zábava byla velmi dobrá – prostoru hojnost, právě tak pití a jídla, tak jak to při loučení se starým rokem bývá.

Někdy již po přípitku však najednou slyším silné bušení na postranní dveře pro zaměstnance, (tenkrát se člověk ve Švédsku vůbec nebál – nebylo čeho). Šla jsem s klidem otevřít a tam doslova vyděšený mladý Švéd, ještě kluk, mi skoro padl do náruče a koktavě ze sebe vysoukal, že ho několik hochů pronásleduje a chce ho zabít.

No, moc jsem mu tu historku samozřejmě nevěřila, ale také jsem mu nic nevyvracela, posadila ho naopak klidně do malé kuchyňky pro personál, podala mu kávu na uklidnění, abych se pak od něho pomalu dověděla, co se vlastně přihodilo a kde. Stalo se toto: parta mladých kluků, jež se sešla k oslavě konce roku u jednoho v bytě, se po půlnoci a po konzumaci alkoholu vydala tou ne zcela správnou cestou, jak to u opilých často bývá. Pánové chtěli vyřešit interní politiku a ještě horší – chtěli vyřešit světové problémy. Hoši, s kterými tento mladík byl, zastávali stanovisko, že přistěhovalci do Švédska – ANO. Mladík, který mi vpadl do náruče, zastával přesný opak. ”Cizinci jsou na obtíž a ať si táhnou do svých zemí, nemají zkrátka ve Švédsku co dělat.” V tom svém rozčilení a ještě nevystřízlivění nejen ze šoku, ale také z alkoholu, mi toto vše vyprávěl velice poctivě a vůbec mu nedocházelo, KOMU to vypráví. Líčil mi ještě, jak se na něho kamarádi obořili a jak mu jeden dokonce vyhrožoval, že za takovýto rasizmus zaslouží nejen zbít: proto prý utekl z domu pryč…

Když dokončil svou dramatickou zpověď a dopil kávu, teprve se zahleděl na okolí a postupně přišlé další posluchače. Po chvilce přeci jen pochopil, že všichni mluví mezi sebou jinou řečí než on a velmi se lekl. Okamžitě velmi vystřízlivěl a začal mu docházet paradox celé situace, vždyť azyl přišel hledat k lidem, které zavrhuje, a to nebyla právě šťastná volba. Chvilku se zamyslel a pak se mne sklíčeně zeptal – “Co se mnou teď uděláte?” Odpověděla jsem mu však s naprostým klidem: “Jdi hezky domů, kluci ti určitě už nic neudělají, spíš budou mít o tebe strach. Ty sám si pak promysli, jak je to u tebe s tím rasistickým smýšlením. Nejprve však si zjisti o světě a o lidech o trochu víc, protože já vidím u tebe více strach z něčeho neznámého, a proto si myslím, že pouze z neznalosti a strachu jsi do hloubi duše přesvědčen o svém názoru na lidi z jiných zemí. Jenom ty sám však se musíš rozhodnout, musíš znát, co skutečně cítíš.”

Ten chlapec přišel opět sám asi za dva týdny po této události. Bylo jasně na jeho tváři vidět, že to pro něho nebylo jednoduché, byl v rozpacích, ale přišel mi říci, že: “Já vlastně nejsem žádný rasista!” – a předal mi krásnou kytici červených, bílých a modrých karafiátů. ”Takové jsou barvy české vlajky.” pravil, ještě jednou poděkoval a odešel…

Intermezzo:

Mám výčitky, že Ti ubírám noci,
říkám si – kéž by bylo v mojí moci,
napravit tu ztrátu odpočinku duše, těla,
je i moře jiných věcí, co bych chtěla.
Dát lidem vzdáleným mi na míle a z očí,
ne svou drzost, jež do života jim vkročí.
Nechtíc mám totiž přezdívku.”Olča – ta rozbuška?”
v rodině i u přátel pak. ..jo, jo, to je naše Oluška!
Neumím se vyjádřit, povrchně ani suše,
není mi dobře, když strádá něčí duše.
Nemusí se člověk vždy bát a často se ptát,
jen vše pochopit a svobodnou volbu dát.

Štěstí, že více přátel je, k nimž úctu mám,
lidi nedobré moc dlouho v mysli nechovám.
Zachovám ráda přízeň lidem, jež humor mají,
pro vlnu dobré nálady a smíchu, jež mi dají.

Text:Olga Wister

Fotokoláž © Olga Janíčková

* * *
Zobrazit všechny články autorky