Vánoční dárek

Rádi říkáme, když nám „Život“ připraví nečekané, zajímavé a těžko vysvětlitelné situace, že „je mnoho věcí mezi nebem a zemí“. K těm příjemnějším patří i přátelství přes oceán. Žena uprostřed Evropy, onen Muž někde na okraji divočiny Severní Ameriky. Štědrý den tady i tam, společné a přesto tak odlišné prožívání…

* * *

Vánoční dárek

Žena sdílí s oním mužem jeho čas. Zatímco u ní se schyluje k štědrovečernímu bohatě prostřenému stolu, on přemýšlí, že je čas vylézt z postele. Sluneční paprsky, které ženu pomalu opouštějí, k němu právě přicházejí. Muž vyleze z postele a udělá pár kroků k oknu. Rozhrne záclonu a za sklem je bílo, na všem se třpytí sněhová pokrývka. Přehodila svůj bělostný háv po trávě, stromech a střechách až dolů k jezeru. Po všech kopcích až do ztracena oblohy. Muž stojí, dívá se ven a zdá se, že je překvapen. Moc sněhu nepřibylo, jen poprašek. Nevidí nic neobvyklého kolem, v tuto chvíli nevidí žádný pohyb ve větvích, žádnou postavu v ulici, živou dušičku. Má za ta léta zmapovaný obraz krajiny z tohoto okna do detailu. Někdy po ránu si lze povšimnout ve sněhu stop medvěda, veverky, jinak si jeho paměť nevybavuje, že by ho cokoliv udivilo.

Muž zůstává na témž místě, dívá se oknem ven, nespěchá. Jeho uspěchaný čas dávno minul. Zamíří do koupelny. K snídani si ohřeje včerejší polévku a vyjde před dům, aby odházel navátý sníh. Ten odletuje lehce a jiskří. Muž si uvědomuje, že je Štědrý den. Ale tady v té dálce už necítí nostalgii domova, vůni vánoček, jak je pekla maminka. Přesto si vzpomene. Vrátí se do domu, oblékne si starou bundu, vezme si lyže a vyrazí do hor. Tou cestou by mohl jít poslepu. Zimní slunce zalévá okolní zasněžené vrcholky hor a zrcadlí se nepochybně dole na hladině jezera.

Mužova mysl se rozletí po těch pláních a horách kolem svobodná jako v silných perutích ptáka. Netíží ho samota. Má hřejivý pocit, že někde někdo je. Jen pro něj. Spřízněná duše, v někdejším domově, na druhé straně zeměkoule. Někde nesmírně daleko, ale muž to tak nevnímá, on s ní denně hovoří. Zná její hlas, všechny tóniny její mysli. Její nakažlivý smích, její dokořán otevřenou mysl. Nemůže to nahradit osobní kontakt, ale muž si ji dokáže kdykoliv vybavit. Neposlušnou, svéhlavou, bystrou, rozumnou. Hřeje ho její teplo. Muž na ni nechce myslet, ale ona jeho myslí prochází, kdy se jí zamane. A on na ni myslí víc, než by si přál. Je Štědrý večer, říká si a v jeho představách ta žena připravuje štědrovečerní večeři. Vidí její pokoj, zná její místo u stolu a namlouvá si, že dovede číst její myšlenky. Tíhnou k němu až sem, ale muž s jejich touhou nedokáže nic udělat. Celý život žije sám, tady v těch horách upsal svou duši čertu.

Když rozjede lyže po svahu dolů, řítí se tím bílým prašanem a obraz ženy je pryč. Zmizí všechno, kromě závratě z rychlé jízdy. Řítí se dolů, už ne tak odvážně jako zamlada, ale na svůj věk obstojně. Má dobrý pocit. Domů se vrátí unaven. Lyže odloží v předsíni, už nemá sílu je uklidit. V domě je teplo, vánoční stromek tu není, muž si na Vánoce nehraje. Dárky nikomu nedává. Jen došel na poštu a poslal pár vánočních lístků, jak byl po léta zvyklý. Ženě poslal jeden z nich. Jen přání radostných svátků, nic víc. Není tu ani vánoční cukroví, ani typický fruitcake. Někdy před pár léty ho občas od někoho dostal, ale jak už to většina Američanů dělá, zase ho někomu věnoval.

Muž si vyndal kastrol s polívkou z lednice a postavil ho na sporák. Zapnul počítač. Žena nikdy nevolá. Až uvidím svítit její skype, tak pohovoříme, řekl si.
Konečně se dočkal.
Už si vaříte kafe? Začala se pochichotávat.
Jo, jo. Už ho mám uvařený.
A chytil jste si v jezeře k večeři jesetera nebo sivena?
Kdepak. Jeseteři tu nejsou. Uvařil jsem si včera slepici, tak ji budu jíst několik dní.
Panebože. A co vánočku. Máte vánočku? Nebo cukroví? Jaké můžete mít Vánoce bez cukroví?
Jak vidíte, tak můžu. U nás každý dělá fruitcake. Ale já to nejím.
A proč nejíte ovocný koláč? Zajímá se žena.
Je v tom sice hodně kandovaného ovoce, rozinek, fíků, mandlí, oříšků, medu, ale jíst se to nedá. Je to přeslazený až hrůza. Možná mi sousedka jeden přinese a dost možná, že to bude ten samý, který jsem sám před deseti lety někomu dal.

Už se vám stalo, že jste dostal přesně ten cake, co jste kdysi někomu daroval?

Muž neodpověděl, ale rozesmál se na celé kolo: Mně se to nestalo, ale stává se to. To jsou pak opravdu Radostné Vánoce...

Marta Urbanová

* * *
Zobrazit všechny články autorky