Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vánoce mého / našeho dìtství
Od té doby uplynulo mnoho let, vlastnì desetiletí, ale nìkolik obrázkù mi stále zùstává v jakési filmové pamìti, vybavuje se mi sestra Evka, bratr Laci, rodièe, svátky mimoøádnì skromné, ale nezapomenutelné.
Výjimeènì se zatopilo v obýváku, byl chudièký, jednoduchá døevìná podlaha, v¾dy vzornì vyšurovaná a minimum nábytku. Velký jídelní stùl, krásný vyøezávaný odkládací stoleèek, divan a pak u¾ pouze pevná skøíò, té¾ s vyøezávanými ozdobami. Ale ještì nìco: klavír a harmonium a samozøejmì kamna, ve kterých se topilo voòavým tvrdým døevem, ¾ádná ta moderní vymo¾enost vytápìcí techniky není schopná poskytnout takové laskavé, pøíjemné teplo...
Kdy¾ jsme byli malí, nejprve nás vyhnali, odpoledne jsme trávili nìkteré tøídy naší školy (náš byt byl se školou propojen), to abychom nerušili Je¾íška, kdy¾ ponese ten nádherný stromeèek a pod ním ulo¾í nìco dárkù. Dlouho jsem vìøil, ¾e to skuteènì on nás obdarovává a kdy¾ jsem jednou pøes omylem pootevøené dveøe zahlédl tatínka jak ze ¾idle ten stromeèek zdobí, ještì jsem si nechal vymluvit, ¾e to se mi jen zdálo, ¾e to moje fantazie si ho tam pøikreslila.
Pak se zazvonilo, mohli jsme dovnitø a vychutnat to andìlské zjevení, rozsvícenou jedlièku, skuteèné svíèky (ne jako ty umìlé na elektøinu) a hoøící prskavky co házely celé hrozny jisker... Ale k dárkùm se ještì nesmìlo, museli jsme se pomodlit, zazpívat; otec si sedl k harmonii, já, a¾ jsem byl starší, ke klavíru, Laci si vzal housle, Evka pouze zpívala.
Mezitím ¾eny, mamka a sestra Evka pøipravili ty vánoèní dobroty. Jedineènou smetanovou houbovou polévku se sušenými švestkami co se vaøila pouze na Vánoce a hlavnì ty køupavé velké výtvarnì zdobené oplatky. Asi to nevíte, pekly se v ohromné kovové dvojplotnì, øíkalo se mu „¾elezo“, v ní¾ byly vyryty vánoèní motivy, ohøívané na sporáku a podávaly s plátky èesneku a kapkou medu. Bo¾e, kam se všechny ty nezapomenutelné dobroty podìly... Pak samozøejmì následoval kapr s bramborovým salátem.
Obrázek alespoò vzdálenì pøipomene, jak vypadalo "¾elezo na oplatky",
pravda, urèitì se nevytápìlo na plynu. Vpravo - motivy na plotnách
Po veèeøi se rozbalovaly dárky, bylo to jednoduché. Je¾íšek tìch let byl pomìrnì chudý, ale ka¾dý dostal po kní¾ce a všichni dohromady "Èlovìèe nezlob se", nebo dámu, èi karty na èerného Petra, vydr¾eli jsme si spolu pohrát a¾ do pùlnoèní. Pokud jsem ještì dostal navíc nového cínového vojáèka, byl jsem zvláš» š»astný. Nìkdy nám otec pùjèil opravdové karty a mohli jsme si zahrát oko o oøíšky nebo bonbony, èi salonní mariáš.
Pak se šlo zasnì¾enou ulicí na pùlnoèní. Urèitì byla zasnì¾ená, v¾dy» v té dobì ještì léto bylo létem, zima zimou... Otec se usadil k varhanám a jeho hudba v našem kostelíku slavnostnì rozsvíceném a vyzdobeném znìla s nenapodobitelnou nádherou. Vnímal jsem ji od oltáøe, nesmím zapomenout, byla zvláštní èest, ¾e jsem i pøi takové slavnostní pøíle¾itosti mohl ministrovat. Nìkdy otec pøi této pøíle¾itosti zaøadil èást gregoriánské mše a její Gloria in Excelsis Deo znìlo zvláš» slavnostnì pod starobylými klenbami. Nepøekvapuje, ¾e jsem tu krásnou skladbu našel na internetu, kdybyste si ji chtìli poslechnout je ZDE
Otce jsem jako starší pøi varhanách nejednou zastupoval, ale pùlnoèní mi nikdy nepøenechal!
Takový je dnes náš kostelík Máøí Magdalény ve sváteèní chvíli...
Vzpomínám si i na jeden docela dramatický Štìdrý veèer. S Lacem jsme rybaøili. Mo¾ná je to pøíliš silný výraz, náš prut byla silná pru¾ná vìtev z lísek, pevný konopný motouz jsme ošetøili voskem ze svíèky, splávkem byla z provrtaná korková zátka s husím brkem a místo háèku ohnutý špendlík. Malé rybky se s ním daly docela dobøe chytat, ale musel si být šikovný, rychlý, jinak ryba utekla i s návnadou. A tak jsme pochopitelnì tou¾ili po opravdovém háèku a celé mìsíce šetøili. Na Vánoce jsme se sami obdarovali, koupili jsme si jich v Nitøe tuším pìt, malý, vìtší i ten dvojháèek na štiku. Po veèeøi jsme se s nimi laskali, tìšili a¾ do chvíle, kdy jeden upadl na zem. Chyba! Na Svatveèer smìl do pokoje i náš nena¾raný pes Bundáš, hmátl po nìm jako by to byla nìjaká dobrota a vzápìtí zaèal bolestivì výt, háèek se mu zapíchl do jazyka èi dásní. Musel jsem k sousedùm poprosit dva silné chlapy - jeden ho dr¾el, druhý mu rozevøel hubu a mamka mu tak mohla po chvilce pokusù háèek vyoperovat. Dopálilo ji to, chytla náš drahocenný poklad a hodila jej do kamen. Bolelo nás to asi víc ne¾ našeho psa. V popelu jsme ráno našli u¾ jen zprohýbané drátky.
Èas od èasu jsme jako dìti Vánoce strávili v Nitøe u našich tet. Byly výborné kuchaøky, teta Baci uvaøila jedineèná sváteèní jídla, teta Bo¾i napekla své vyhlášené dobroty. Nejvíce si pøipomínám jedineèné kaštanové pyré se šlehaèkou, z mansardky nad domem se pøinesly hrozny vína, které od podzimu visely na drátech a èekaly na tu mimoøádnou pøíle¾itost. Svatveèer probíhal podobnì jako doma, ale na pùlnoèní jsme vyrazili na nitranský hrad.
Z nitranské hradní katedrály
Tu pompu, tu nádheru sotva mohu pøiblí¾it, mši celebroval osobnì arcibiskup, obklopen desítkami asistentù a varhany znìly mimoøádnì sváteènì... Obrázek z toho nádherného chrámu alespoò vzdálenì pøiblí¾í náš zá¾itek.
Svìt se za ta desetiletí zmìnil, bohu¾el asi ne k lepšímu. Tak¾e Vánoce mých mladých let asi budou patøit nav¾dy k jednìm z tìch nejkrásnìjších.
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora