O hodnì hodné Jarušce
Ka¾dou chvíli k nám mìl pøijít Je¾íšek.
Tlouklo mi srdce jako zvon - èi spíše zvonek nebo ještì výsti¾nìji zvoneèek, nebo» jsem byla sotva sedmileté dìvèátko s nosíkem plným pih, modrýma oèima a blonïatými vlásky sepnutými do culíkù.
Na první pohled hotový andílek - ale hluboko ve mnì èertík, který mì neustále poòoukal, abych nìkde bìhala, skákala, dovádìla, pitvoøila se a hlavnì se s ka¾dým na potkání dala do øeèi, proto¾e u¾ tehdy jsem byla uhranutá lidskými pøíbìhy. Moje maminka z toho byla celá rozmrzelá. Nemìla tušení, ¾e musím všechno poznat, prozkoumat, objevit, vypátrat a pak si ony zá¾itky ulo¾it hluboko do pamìti, abych je v dospìlosti, a¾ budu psát, postupnì vynesla ve vzpomínkách na svìtlo bo¾í a rozjitøila jimi svoji fantazii.
„Na tebe musí být pevná ruka, jinak vyrosteš jako døíví v lese,“ øíkávala.
Mému tatínkovi ovšem ta pøedstava nele¾ela ani v patì. Byl vášnivý myslivec a les miloval, stejnì jako miloval mne i se všemi výstøelky, poklesky a prohøešky. Byl si tak jistý, ¾e budu kluk, jako si byl jistý Giordano Bruno toèící se zemí. Kdy¾ jsem se narodila a on pochopil, ¾e mì nelze nikam vrátit, vzal to na vìdomí, ale mìl na mne metr, jako bych byla kluk, a tak mi u nìj všelijaké lumpárny prošly.
A¾ jednou, bylo to asi týden pøed Štìdrým dnem, se mne nezastal, kdy¾ mì maminka zase za nìco kárala. A to mi došlo, ¾e je to vá¾né. Kdopak ví, co jsem tehdy vyvedla. Za ta dlouhá léta se mi to vykouøilo z hlavy. Ale rozhoøèený hlas maminky slyším ještì dnes.
„Tak to jsi pøehnala!“ zlobila se. „Budeš jediná holèièka na svìtì, které Je¾íšek nenadìlí pod stromeèek ¾ádný dárek, proto¾e u¾ i on má toho tvého zlobení dost!“
Stála jsem, jako kdy¾ do mne uhodí. Rozlít si to u samotného Je¾íška, tak to jsem tomu dala! Jak to s ním jen zaonaèit, aby se nade mnou slitoval?
Ještì veèer jsem ho písemnì odprosila a ráno obálku s adresou
„Je¾íšek – Nebe“ , vlo¾ila do poštovní schránky.
„Není ta holka nemocná?“ strachovala se maminka. Vùbec nemìla radost z toho, ¾e se jí splnil sen o hodné holèièce, která sedí celý den tiše jako pìna. Neustále mi sahala dlaní na èelo, aby se pøesvìdèila, zda nemám horeèku.
Já však nebyla nemocná. To mì jen pøepadly veliké starosti. Co kdy¾ dopis Je¾íšek nedostane vèas? A jestli ho po mnì vùbec pøeète, kdy¾ maminka tvrdí, ¾e škrábu jako kocour.
U¾ jsem se vidìla, jak u rozsvíceného stromku bulím, nebo» mi pøijde urèitì líto, ¾e jako jediné dìcko pod sluncem nebudu od Je¾íška obdarovaná.
Den pøed Štìdrým dnem jsem té nejistoty mìla dost. Mé celoroèní úspory z prasátka, které èinily celých tøicet korun èeskoslovenských, skonèily na pultì v obchodì se suvenýry. Koupila jsem za nì malý dárek - musím se pøiznat, ¾e u¾ ani nevím, co to bylo - a nenápadnì ho schovala v obýváku pod spodní vìtev vánoèního stromku.
Štìdrý veèer nastal, koledy pøichystal… a pøichystal i dobroty u prostøeného stolu a pod ozdobenou jedlièkou kupu dárkù pro ka¾dého èlena rodiny - tedy i pro mne.
Spadl mi kámen ze srdce, ¾e jsem si to u Je¾íška pøece jen vy¾ehlila, kdy¾ myslel i na moji malièkost.
Maminka nás postupnì všechny podìlila podle toho, jaká jmenovka byla na balíèku. Náhle udivenì pozdvihla oboèí. To si toti¾ všimla, ¾e pod stromeèkem zùstal ještì jeden dáreèek, o kterém nemìla tušení, kde se tam nabral. Obracela ho v rukách do chvíle, ne¾ tatínek vznesl dotaz komu ten balíèek nále¾í. „HODNÌ HODNÉ JARUŠCE“, pøeèetla rozechvìlým hlasem maminka vìtu napsanou mým neumìlým písmem na dárku.
„Od koho ten dáreèek je?“ zeptala se, kdy¾ mi balíèek podala.
„Pøece od Je¾íška,“ øekla jsem vesele.
* * *
Ka¾dé Vánoce si na onu milou pøíhodu z dìtství vzpomenu. A poka¾dé pod vánoèním stromeèkem najdu dárek se stejným oznaèením. Není dùle¾ité, ¾e si ho koupím já. V okam¾iku, kdy ho rozbaluji, tak vìøím, ¾e je od Je¾íška. A v¾dy mu ráda slíbím, ¾e se alespoò pokusím být hodnì hodná Jaruška.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky