Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Roráty
Nedávné povídání v ST o Adventu mi pøipomnìlo dávnou drobnou pøíhodu, mírnì adventního charakteru, i kdy¾ její pùvod nebyl ani trochu adventní. Slušelo by se dodat, ¾e k církevnímu roku nerozluènì patøí ranní adventní bohoslu¾by, zvané roráty, mariánské, jinak andìlské èi zlaté mše. Slou¾í se pomìrnì brzy, pokud vím v 6 hodin.
Výjimkou v tomto smìru nebyl ani bratislavský Modrý kostelík, náš nepsaný školský svatostánek. V mých gymnaziálních letech, pøed rokem 1945, bylo samozøejmostí a ještì nìkolik let po válce setrvával v Bratislavì zvyk, ¾e ka¾dá škola mìla svùj kostel, v nìm¾ se v nedìli dopoledne setkávali její ¾áci. Nebýval jsem pravidelným návštìvníkem mší svatých, ale do tohoto kostelíka jsem témìø ka¾dou nedìli urèitì zavítal.
Ale napøed o nìèem zcela jiném! Jako student prùmyslovky koncem padesátých let jsem si pøivydìlával muzicírováním v menších i vìtších kapelách. Kromì studentských zábav nás tehdejší Bratislava zásobovala dostatkem pøíle¾itostí, mj. na nejrùznìjších menších èi vìtších podnikových veèírcích. Obvykle byly mimoøádnì výnosné. Základní sazba, pamatuji si dodnes, nebyla nijak ohromující, od sedmi do pùlnoci èinila taxa 70 Kè. Spoleènost samozøejmì byla ke dvanácté dùkladnì rozjaøena, vzal se tedy klobouk, obešlo se dokola a výnos nikdy nezklamal oèekávání.
O Adventu se vlastnì neslušelo poøádat jakoukoliv zábavu, ale toto pravidlo tuším tehdejší Vinaøské dru¾stvo v Limbachu nevzalo na vìdomí, mo¾ná mìlo nìjaký zvláštní dùvod, ¾e uprostøed jednoho z adventních týdnù zorganizovalo svùj veèírek.
Byli jsme dva, pro které úèast na tìchto akcích byla trochu komplikovanìjší, bydleli jsme na støedoškolském internátì s pomìrnì pøísným re¾imem, závìrka dne byla nekompromisní, v deset se vchod neprodyšnì uzavíral a dokonce po studovnách i lo¾nicích zhasínalo svìtlo. Zásady jsou od toho, aby se porušovaly, a tak i pro nás se našlo øešení, náš domovník za mírný úplatek pøivøel obì oèi, i nad ránem nás ochotnì pouštìl domù.
Nebylo by to vinaøské dru¾stvo, kdyby toho veèera a noci stoly nebyly oblo¾eny kvalitním podkarpatským vínem, i kapele se ušlo, co hrdlo ráèilo, a dokonce jsme dostali po dvou lahvích i na cestu domù.
Na internát jsme se po nároèné, ale výnosné noci dostávali skuteènì a¾ nad ránem, dohoda s domovníkem fungovala, v tichosti nás pustil do budovy, v tichosti jsem se bez problémù doplí¾il do druhého patra do své lo¾nice.
Ne tak mùj pøítel. S domovníkem, jemu¾ odevzdal pøíslušnou odmìnu, se malinko zakecal, musel pøece podat zprávu, jak se nám veèírek vyvedl, a teprve pak vydal za mnou. Chyba, myslím, ¾e na tom byl o nìco hùøe ne¾ já, výstup po jinak pohodlných schodech neustál, zakopl a jedna z lahví, kterou nesl pod pa¾í, se hlasitì roztøískla o tvrdou kameninu. To nestaèilo, událost ho rozlítila a zaèal z plného hrdla nadávat na nepøízeò osudu.
Staèilo si toho nevšímat, ale nedalo mi, abych se nešel podívat. Další chyba! V okam¾iku, kdy¾ jsem otevøel dveøe, se objevil na chodbì i vychovatel našeho patra, musím dodat, ¾e jsem se ještì nestaèil pøevléknout do noèního prádla. Nemohl jsem u¾ couvnout, spolu jsme se šli podívat, co se to na schodišti dìje. Vysvìtlení od delikventa ani nepo¾adoval, bylo mu to všechno jasné.
Otázka, která byla ve vzduchu, také padla: „Imrichu, ty jsi také teprve pøišel?“ Nepøiznal jsem se, napadla mì spásná myšlenka, byl pøece Advent: „Ale ne, já u¾ vstávám, pùjdu na roráty!“ „Výbornì, odpovìdìl mùj vychovatel, mù¾eme jít spolu“. A do Modrého kostelíka, pøedvánoènì vystrojeného jsme tak odkráèeli spolu.
Bohoslu¾ba, jí¾ jsem se v ten den po probdìné a malinko ovínìné noci zúèastnil, patøila urèitì k tìm nejdelším. Mùj vychovatel, všiml jsem si, nenápadnì pozoroval mé neustále se zavírající oèi a jsem pøesvìdèen, ¾e mu bylo zcela jasné mé èasné vstávání, asi si øíkal, dobøe mu tak, vytrestal se sám!
* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora