Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak jsem stavìla snìhuláky
Kdy¾ jsem naveèer po vydatném celodenním snì¾ení èistila dvorek a kolem mne se a¾ po èumáèek boøila do návìjí malá pùlpudlinka Jessinka a kolem ní poskakoval obr briard Kapi, vzpomnìla jsem si na podobný veèer pøed lety a taky na to, ¾e jsem o jeho prùbìhu tehdy napsala a do slo¾ky Naši psi pak peèivì ulo¾ila povídání pro rodinnou kroniku. Podìlím se s vámi o vzpomínku na nádherné psí kamarády a dva snìhuláky. Dnes jsem na stejném místì taky jednoho postavila.
* * *
Mohla bych zaèít jako v pohádce – bylo nebylo – snì¾ilo jako o závod pár dní. Zaèalo to docela nevinnì jemným popadáváním snìhu. Co snìhu – to bylo spíš snìhové tušení, co se dalo poznat jen tak, ¾e èlovìk zvedl oblièej k nebi a na nìm ucítil jemòounké studeníèko, jak si sedala jedna vloèièka za druhou. M¾ilo. Slabounce ale vytrvale.
Pøes noc se ze snìhového m¾ení stalo docela silné chumelení, a¾ ho nakonec bylo pìkných pár desítek centimetrù. Ani jsem se nemohla v pantoflích dostat k brance, abych vypustila naše nedoèkavé chlupatiny. Toèili se ti dva braši kolem mne jako káèa v èepci, a kdy¾ mi padesátikilový Lordík pøišlápl pantofli a utrhl ji, šlápla jsem si bosky pøímo do snìhu. Tak si kluci museli poèkat, ne¾ jsem se doma poøádnì obula do snìhulí a pøebrodila se k brance. Vyletìli z ní jako vystøelení z praku.
Záplava snìhu ovšem èekala, ¾e ji nìkdo uklidí. Proházela jsem si cestièku všude, kde jsem ji potøebovala. Byla to pìkná prácièka na èistém vzduchu. Kdy¾ jsem se pustila do schodù, objevil se Marek , aby s traktorkem s radlicí shrábl cestu od naší gará¾e k bránì, jinak bychom nemohli ani vyjet na poslední pøedvánoèní nákupy. A jak byl v tom pracovním nadšení, shrábl i všechen sníh na dvoreèku do dvou hromad.
Kdy¾ jsem veèer mìla po vší práci, pustila jsem se do prvního snìhuláka pøímo u branky, kde byla vìtší hromada. Povedl se mi. Na hlavu dostal široký kastrol, pusa od ucha k uchu, oèi a knoflíky podle pøedpisu. Jen jsem pro nì musela podniknout výpravu dolù do kotelny, kde ještì zùstala zásoba koksu. Pak jsem si na»apkala plno snìhu a¾ do špajzky, abych se dostala k mrkvi ukryté v lednièce. Byl z ní nádherný snìhuláèí nos. Taky staré ometené koštì se našlo a do druhé ruky kanystøík s nemrznoucí smìsí, aby se mohl napít, kdyby mìl ¾ízeò.
Všechno moje lopocení sledovali zvìdaví psi, které jsem u¾ pøedtím zavøela do kotcù, aby se mi nepletli pøi práci pod nohy. To oni velice rádi, jsou zvìdaví jako báby na pavlaèi. Spokojena s výsledkem svého sna¾ení jsem je pustila z vìzení a šla se ohøát domù. Z kuchynì jsem se pak zálibnì dívala na ten skoro umìlecký výtvor a cosi se mi nezdálo.®e bych špatnì vidìla?! Mému krásnému snìhulákovi chybìla ta èervená mrkvová chlouba. Musela jsem to zkontrolovat zblízka. Nemýlila jsem se. Pak mi to došlo! Cedrik! To je pøece napolovic vegetarián! Jen co jsem zvýšila hlas, zajel do boudy jako blesk. No, další mrkev jsem za tìchto podmínek u¾ nehodlala obìtovat, a tak má milý snìhulajda místo nosu krásnou snìhovou bambuli.
Mnozí naši sousedé si pletou vánoèní svátky se Silvestrem, bouchají tøaskavými kulièkami a vypouštìjí svìtlice. Naši dva psí hromotluci jsou na tohle poèínání velice alergiètí a hlavnì Lord se vrhá proti plotku se strašným vztekem. Myslím, ¾e kdyby se tìm oslavencùm dostal na kobylku, hodnì dlouho by si nezabouchali. Ale proè se o tom zmiòuji? No, chtìla jsem zùstat jen u toho jednoho snìhuláka, ale vidìla jsem, jak se Lord odrá¾í od hromádky snìhu, která zùstala u plotu, a dostala jsem strach, ¾e najednou zjistí, ¾e ten plotek mù¾e a umí pøeskoèit. Tak jsem se pustila do druhého snìhuláka a pro jistotu jsem ho postavila uprostøed dvoreèku, aby si z nìho milovaný kavkazan neudìlal trampolínu. Povedl se. Usmíval se do noèního ticha tak roztomile, ¾e jsem ho chtìla nìjak odmìnit. Dostal krásnou èervenou šálu kolem krku a já koneènì mohla jít domù.
Domù! Kdyby v kuchyni to okno nebylo, tak bych aspoò nevidìla, ¾e mému v mrazu uplácanému snìhulákovi chybí ta šála. Co se týká mých chlupatých miláèkù, moje tušení mne klame jen málokdy. Znám je jako svoje nejstarší boty. Tentokrát tím zloèincem nebyl vlkodav Cedrik ale Lord. Tøeba tu šálu snìhulajdovi závidìl, to nevím, ale sebral mu ji a odnesl ji daleko od nìho. Dobøe, tak jsem mu vynadala. Jen¾e kavkazan Lord není vlkodav Cedrik, ten do boudy neleze, kdy¾ nìco provede, ten má jinou obranu. Pane, jaké on umí udìlat nevinné psí oèi a jak se umí divit, proè mu tøepu uchem?!
Kdy¾ jsme se pøíští den probudili do mrazivého sluneèného rána, moje první kroky vedly ke kuchyòskému oknu. Kdo chce hádat, jestli mìl snìhulák šálu nebo nemìl, prohádal by. Co šálu, v¾dy» on nemìl ani hlavu! Kapitulovala jsem, a proto¾e mu pøes noc navíc psi dali najevo, co si o jeho pøítomnosti na jejich dvorku myslí a za trest ho poøádnì oznaèkovali, radìj jsem ho na lopatì vynosila ven. Aspoò budou mít naše bøízky na jaøe dost vláhy.
Marie Zieglerová
* * *
Foto © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky