Střípky modrého a žlutého zrcadla (1)

Milí čtenáři,
rádi bychom vás v několika „střípcích“ vzpomínek seznámili s osobností Olgy Wister a její zkušeností s životem daleko od domova.
Narodila se v roce 1946 v Praze, v rodině hudebníka L. Pleštila. Vystudovala Obchodní školu a v roce 1968 odjela do Švédska. Dnes se na svůj odjezd dívá jako na osudový zlom ve svém životě.
Celý život inklinovala k obchodní činnosti. Ve Švédsku dokončila Obchodní institut a postupně se vypracovala tak, že v Baťově koncernu vedla ve své režii dvě jeho prodejny. Současně se aktivně věnovala pomoci České republice. To byla obsáhlá činnost, která žádala všechny síly a plné nasazení.

V roce 1989 začala její spolupráce s Olgou Havlovou a po založení Nadace Výboru dobré vůle Olgy Havlové ve Švédsku, jíž se stala prezidentkou, se cíleně věnuje charitativní činnosti.

Redakce

Jen se moc ne…

Několikráte ve svém životě, jsem si připomněla epizodku, která se mi před lety stala…

Tenkrát byly obě naše děti ještě v pubertě. S dětmi, s domem a se psy, mimo mé placené celodenní práce – která mne zařadila do jednoho šiku s živitelem rodiny – bylo vskutku toho všeho až nad hlavu. Myslela jsem si s určitostí, že se mi nemůže nic zlého přihodit, protože jsem všemu již čelila a svůj postoj ve společnosti Švédů jsem si jako podnikatelka obstojně vydobyla.

Byla jsem svou paní v práci, měla své zaměstnance a v našem malém městečku jsem se denně cestou do práce a z práce potkávala s lidmi, kteří mne znali a pěkně zdravili a vše bylo ”Frid a Freid,” jak říkají Švédi, neboli – klid a pohoda.

Vyhovovalo mi to malé město, ač stále jsem milovala Stockholm, kde jsme kdysi sedm let bydleli a i když nikdy nebyl pro mne tak krásný jako Praha, přirostl mi k srdci – měla jsem a mám Stockholm moc ráda.

Malá městečka Enköping a Uppsaly, blízko Stockholmu, mně v počátcích dělala velké potíže po kulturní stránce. Našla jsem si však východisko v mnoha aktivitách jako různé kurzy a učení, hra na klavír a podobně. Jak jsem to vše stíhala, je pro mne dnes záhadou. V té době, na kterou se snažím vzpomínat, jsem již byla asi úplný ”mazák.” Této době předcházela již řada let práce a zkušeností v zemi, která pro cizince nikdy nebyla procházkou růžovým sadem.

“Chtělas to? Máš to!” mi v prvním roce ve Stockholmu pravila jedna paní z Finska. Ta moudrá paní pravila dále: ”Podívej, jestliže chceš tady přežít, musíš být dvakrát tak dobrá než Švédka – jinak nemáš šanci!“. Tuto dobře míněnou radu jsem opatrovala ve své mysli a opatruji ji dodnes.

Leč někdy také, jako každý jiný, kdo se rve a nepodléhá lenosti, jsem měla své dny a bylo mi úplně jedno, jestli je krásně a slunečno, nebo ne.

A tak se stalo…

Bylo krásné slunečné květnové ráno a já jsem neměla dobrou náladu. Stres tenkrát ještě nebyl tak vážně brán – a to ráno doma se s určitostí přihodilo několik věcí najednou, tak jak to bývá – a já si v duchu začala stěžovat na život, který mi mnoho klidu nepřináší. Byl to ”ten první hlas, který sebe litoval”.

Šla jsem celkem s nevolí do práce a určitě s výrazem v obličeji, který prozrazoval jasnou nechuť k životu. Náhle proti mně v té ranní skoro poloprázdné ulici přijíždí mladý muž na invalidním vozíku a již z dálky na mne volá: ”To je krásné ráno, viď? Jako vymalované, není-li pravda?”. V tom chvilkovém překvapení jsem ale stačila postřehnout, že muž nemá nohy od kolen dolů. Něco jsem s křečovitým úsměvem zamumlala, jako že ”ano jistě,” ale on na mé rozpaky vůbec nedbal, projel kolem mne s písničkou a ještě jednou mi zamával na pozdrav.

No, stud je nepříjemná záležitost a nedá se hned tak zastavit – nemohla jsem tedy jinak, než využít privilegia, že mi tu nikdo nerozumí a krásně a hlasitě si česky vynadat, jaká jsem rozmarná a hloupá husa – netrvalo to dlouho a bylo mi zase fajn.

Ten mladý muž se nikdy nedozvěděl, že jeho “krásné ráno” mi v životě mnohokrát pomohlo, a když jsem opět slyšela ten první sebe litující se hlas, často ho umlčel ten druhý, který použil jadrnou češtinu, jež má tolik nádherných slov, ale také slova silná, nebo ostrá jako meč – a hlavně umí pěkně ironicky polechtat a povědět:

“Jen se moc nelituj ty ubožátko”!

Intermezzo:
Moje milovaná babička ”Anuška” – jak jsem jí jako malá holka říkávala – vždy po mém vodopádu slov pravila: ”Holka ty máš hubinu jako meč” a jindy zase pravila:”Tvojí vyřídilku bych chtěla mít!” To říkala babička proto, že když se zastavila s nějakou sousedkou ”na kus řeči ”, tak ji sekla nějakou větou jako kočičím drápem, inu slova, jak se říká, “na tělo”. Babičce se to pramálo líbilo, ale nebyla tak pohotová, neuměla se bránit a to drzá sousedka moc dobře věděla. Babička vždy přiběhla domů a hned si dědovi stěžovala: ”Představ si, co si ta Stodolka dovolila mně říct…”. Děda byl kliďas a vždy ve střehu, ani nic neříkal, protože logicky věděl, že již je to o ničem.

Já v té době již rozum brala, babičce jsem hned ”na tehdejší dobu” prostořece pravila: ”Ale babi – proč teď povídáš to, cos jí měla rovnou říct?” Jednou však jsem byla ve střehu já, neboť se s babičkou na ulici zase nějaká ta sousedka zastavila a jízlivě něco pověděla babičce o mém otci, jenž neunikl pomluvám jen proto, že ze své profese v bance, přešel na dnes česky řečeno “šoubyznis.’’ Neslyšela jsem pomluvu prvně, a proto jsem s tou svou vyřídilkou bránila rodinu! Hned jsem “vytáhla meč” a s tou vyřídilkou jsem rodinu ubránila. Doma pak babička pravila dědovi – ta naše holka jí dala co proto, tak to si ta Partajka za klobouk nedá!” Proto to babiččino rčení, s tou vyřídilkou…

Měla bych asi raději psát. Tak tedy…

Pokračování příště…

Olga Wister

* * *
Kresby © Zdeňka Nováková