Umřít dvakrát

Snad by předem neškodila malá úvaha o dvou zcela protichůdných a extrémních citech, nenávisti a lásce. Oba dovedou změnit člověka ve zvíře. První, že může jako zvíře jednat, druhá, že tak může trpět. A oba jsou údělem pouze lidí. Zvíře se, samozřejmě, jinak než jako zvíře chovat nemůže, ale nenávidět a milovat jako my nezná. Jeho city jsou omezeny na to, co mu velí pudy, tedy na pud sebezáchovy a ochranu a péči o mládě.

U některých pak také vyvolá i jistou náklonnost k druhému zvířeti, či k člověku. Zcela výjimečným tvorem je ovšem pes. Nakonec i ten zná něco jako smutek a ztrátu pána těžce nese. Ale jen u člověka to může dojít tak daleko, že ho láska zničí.

Až donedávna jsem si nedovedl představit, jak může někoho potkat tuplovaná smrt. Tedy z přísně medicinského hlediska to snad opravu možné není, ale za okolností, jak jsem je poznal z vyprávění jednoho z mých dávných spolužáků, se to skutečně stát může. Čtěte dál a dáte mi jistě za pravdu!

Potkal jsem ho, či lépe řečeno on mě, před lety v UniCredit Bank na Příkopě. Stál jsem v malé frontě před pokladnou, když mi někdo poklepal na rameno: „Promiňte, nejste pan Luděk Ťopka?“

Ohlédl jsem a se a okamžitě ho poznal – Karla Hrubeše, spolužáka z průmyslovky, kterého jsem naposledy viděl v květnu 1968 na třídní schůzce „U Medvídků“ a po němž se brzy nato slehla zem. Vyřídili jsme si v bance své věci a za hodinu už jsme seděli v téže restauraci, která za ta léta zcela zásadně změnila svou image z příjemné pražské hospody v internacionální ždímačku hostů, zejména cizinců.

Byl zvědav na můj „života běh“, a když jsem mu při obědě a pivě stručně popsal, co ho zajímalo, vyprávěl zase on. Dověděl jsem se, že po emigraci do Rakouska získal místo u jedné velkoobchodní firmy vínem a vypracoval se až na místo ředitele jedné z jejích poboček. Oženil se tam v pětasedmdesátém s hezkou Italkou, ale manželství zůstalo bez dětí. Žijí spolu šťastně už přes třicet let a bývají střídavě v Brně ve vile po jeho rodičích, získané v restituci zpět, nebo v jejich horském hotelu Adlerhorst, v dachsteinských Alpách, který vede jeho švagr Paolo.

Když to všechno vyprávěl s jistou nenápadnou pýchou na své šťastné manželství a čeho v životě dosáhl, hleděl jsem na jeho zářící oči a tvář a v duchu mu to ze srdce přál. Pamatuji si, jak jeho rodiče byli za komunizmu na indexu, protože jeho otec měl malou obchodní firmu a navíc se před rokem 1948 politicky angažoval v národně socialistické straně. Byli na tom jako rodina dost bídně, společensky i finančně.

Poseděli jsme si v družném rozhovoru téměř do tmy a při rozchodu si vyměnili adresy a telefony, slíbili sejít se i jako rodiny. Samozřejmě, že z jeho strany nechybělo ani pozvání do jejich alpského sídla.

* * *

Ten rok ale už k setkání nedošlo a dokonce ani plánované Pražské jaro 2006 nám nevyšlo. Vstupenky jsem opatřil, ale nakonec jsem ty jejich musel prodat, protože Karel nemohl pro jakousi naléhavou záležitost v Londýně přijet a paní Julie se omluvila, protože „bez svého Karlicka by neměla z té krásy žádný požitek“.

Na podzim jsem obstaral vstupenky do Národního na Louskáčka s baletním souborem moskevského Velkého divadla a zajistil pro Karla a Julii ubytování, a tak jsme se všichni poznali. Paní Julie byla velice hezká, elegantní a příjemná dáma havraních, jen lehce stříbrem prokvetlých vlasů a modrých očí (vzácná kombinace prvků krásy, kvůli nimž padají muži jako kuželky při bowlingu, aniž je třeba vrhat kouli), a Karel, ve své věku stále smart a velmi zábavný. Oba se téměř po celou dobu, kdy jsme po krásném zážitku v divadle seděli v hotelové restauraci při dobré večeři, drželi za ruce.

To na mou ženu Lenku velice zapůsobilo (…vidíš, jak se mají rádi a nestydí se za to!). Mně to naopak připadalo v jejich věku poněkud přehnané, ale pak jsem si všiml, že iniciátorem je hlavně jeho paní a připisoval jsem to domnělé italské romantice, snad že v něm viděla svého Romea. Byl to velice milý a příjemný večer, a když jsme se loučili, bylo jasně dohodnuto, že na jaře se sejdeme v Hallstattu, kde mají malou vilu. Jenže člověk míní a osud mění!

Přešla ten rok dost tuhá zima, po ní první jarní den a začátek dubna se proměnil v nebývale teplé jaro. Slunce hřálo a v Lence vzbudilo naléhavou otázku, co si na sebe pořídí k návštěvě v Adlerhorstu, když jednoho rána byla mezi obvyklou poštou velká tuhá obálka s černým okrajem a rakouskou známkou. Otevřel jsem ji a nevěřil svým očím. Vypadlo z ní luxusně provedené parte s černým křížem, nějakým veršem od Goetheho a hlavně s neuvěřitelným jménem Giulia Gianna Brassini- Hrubesch.

Podal jsem tu kartu Lence a oba jsme četli jen obvyklý text a kdy a kde se koná pohřeb. Jinak nebyla přiložena ani řádka. Byl to šok, protože ještě před dvěma týdny jsem s Karlem mluvil přes skype. Byli oba v Brně a nepadla žádná zmínka o nějakých problémech, a tak jsem obratem poslal mailem kondolenci v očekávání odpovědi. Ta došla až o den později od Paola a obsahovala jen krátkou zprávu o srdečním infarktu a slib, že Karel se ozve později.

Nu, ten den už to nebylo, ale nazítří ráno od něho došel e- mail: „Stalo se to zcela náhle doma při večeři, a ačkoli byla za dvacet minut v nemocnici, po hodině tam zemřela. Jsem z toho na dně, úplně zničen. Nevím, jak to přežít, nejsem schopen cokoliv dělat. Ani Vás nezvu na pohřeb, jistě jste si všimli, že bude v Brescii, kde žije její rodina a ona bude uložena do rodinné hrobky. Já nebudu žádný společník, sotva se udržím na nohou, a tak byste zbytečně vážili dalekou cestu. Ozvu se Vám, až budu moct! Prosím věnujte Julince tichou vzpomínku a mně držte palce, ať ty nejhorší dny přežiji, Karel.“

Nepsali jsme mu ani nevolali, jen čekali, až se ozve sám. Zavolal až téměř po dvou měsících, že je v Praze. a za hodinu už jsme ho vítali u nás. Předpokládali jsme sice, že nebude tak svěží jako loni, ale když jsem otevřel dveře, zdálo se mi první dvě sekundy, že si někdo spletl adresu. Hubený, propadlých tváří, s vpadlýma očima a celý v černém byl jen stínem toho elegána při našem prvním a také posledním společném setkáním.

Jenže když jsme po večeři usedli ke kávě a přes dvě hodiny strnule naslouchali Karlovu vyprávění, pochopili jsme. Poznali jsme neuvěřitelný příběh člověka, jemuž se po ztrátě milované ženy proměnil život v psychická muka pod troskami více než třiceti let štěstí a lásky. Když jeho tichý, smutný hlas ztichl, nebyl nikdo z nás schopen nalézt pro toho nešťastníka jediné přesvědčivé a účinné slovo útěchy.

„Ne, prosím, neříkejte nic“, zašeptal, když vstával od stolu, „mně stačí, že jste mne trpělivě vyslechli a snad se mnou i cítíte. Potřeboval jsem to někomu říct a teď mám v duši prázdno, jsem dutý jak starý vykotlaný dub, prázdný sud od vína, které pohltila stoka. Jsem mrtvý, přátelé, jen tělo se ještě setrvačností hýbe a až umřu podruhé, zastaví se i ono, totálně a „na furt“, jak kdysi řekl pan Sovák.“

Oblékl si kabát, poděkoval, podal mi ruku, Lenku políbil na tvář a vyšli jsme k mé Škodovce, abych ho dovezl do hotelu „na poslední noc v Česku“.

„Proč poslední, Karlíku,“, pokusil jsem se o optimizmus“, ty už se sem nechceš vrátit?“

„Nejen sem, kamaráde, už nikam!. Vily v Brně jsem se zbavil a Adlerhorst dostal Paolo a oba jeho bratři. Nemám ani tady, ani v Rakousku nic, tak jako jsem neměl, když jsem tuhle malou zemi před věky opouštěl.“

Nakonec, bylo to hodně po půlnoci, jsem odjížděl od hotelu s neblahým pocitem, že už se nikdy neuvidíme. A tušení mne nezklamalo. Už za tři týdny došel z Hallstattu dopis, …dass Herr Hrubesch am 20. d. M. zu Hause, im Kreise seiner Familie gestorben ist, was Ihnen, auf Grund seines Wunsches, hiemit mittgeteilt wird. Paolo Brassini.*)

Takže už žádné parte, žádné pozvání na pohřeb, pouze to necitelně stručné a úředním tónem sdělené oznámení, že zemřel. A jen my jsme věděli, že to bylo už podruhé a tentokrát opravdu „na furt“.

Jenže ten příběh ještě není u konce! Tedy on samotný už dávno ano, ale moje vyprávění ne, protože v něm nemůže chybět náležitá pointa, příčina psychického i fyzického zániku jed-noho dobrého člověka.

*) …. že pan Hrubeš zemřel 20. t.m. doma, v kruhu své rodiny, což se Vám na základě jeho přání tímto sděluje, Paolo.

* * *

Umřít podruhé

Takže čtěte, jako by to bylo ze zvukového záznamu:

„Dovolte, prosím“, začal přítel, „abych vynechal trýznivé líčení toho, co a jak se stalo, to znáte už z mého dopisu. Když jsme bleskově dovezli Julii do nemocnice, čekali s Paolem a Hansem na chodbě asi půl hodiny, přišel přímo ze sálu lékař a oznámil, že je konec, její srdce nevydrželo.

Dovolili nám ji ještě vidět, byl to šok, ale teprve doma se mi zjevil ten fakt jejího odchodu ve své plné a strašné síle. Nemilosrdná rána přišla tak náhle a nečekaně, že jsem byl naprosto neschopen cokoliv udělat. Všechno potřebné zařídili švagr Paolo spolu s Dr. Hansem Freibergem, naším rodinný lékařem a přítelem. Teprve za týden po pohřbu jsem se trochu vzpamatoval a mohl se věnovat práci, která mi přinášela alespoň na chvíli psychickou úlevu a smíření s osudem. Jenže ne na dlouho.

Potřeboval jsem k dědickému řízení jakési doklady a údaje, které ve společné rodinné dokumentaci nebyly, a tak mne napadlo podívat se po nich v Julčině pracovně. Nebyl jsem tam celá léta, vzájemně jsme respektovali svá soukromí, ale teď jsem musel, nerad a v duchu s omluvou, tu zásadu porušit. Jenže ve skříni nebylo nic a velký stůl byl zamčen. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem si vzpomněl na svazek drobných klíčků z její kabelky, které se nikam nehodily. Vrátil jsem se pro ně do ložnice a jedním z nich stůl odemkl. Otevřel se přede mnou jako ten pohádkový Sezam, jenže v něm nebyl poklad, ale „klubko jedovatých hadů“.

Tady se Karel na půl minuty odmlčel, obrátil se ke stolu za sebou a pomalu vypil sklenici minerálky. Otřel si ústa a myslím, že i oči kleenexem a pokračoval.

„To, co jsem potřeboval, tam nebylo, ale zato něco, co jsem nehledal a co si to našlo mne! Balíček dopisů svázaných zlatou stužkou, desky s desítkami listů lyrických básní a svazek not s věnováním “Julii za její věrnou a inspirující lásku“, Na každé té stránce veršů byla nějaká milostná poznámka, či výlev citů „drahé Julii“a monogram H. F. Nečetl jsem je všechny, jen namátkou dva tři, ale jeden, s adresou Mr. Hans Freiberg, M.D., Continental Hotel, New Heaven, Conn., USA mne upoutal tím, že byl US-poštou vrácen jako nedoručitelný.

Otevřel jsem ho, přečetl a další už otvírat nemusel. Jeho obsah byl kvintesencí vztahu Hanse a Julie za celých těch třicet let. Z několika dopisů, které si vyměňovali, když Hans přednášel na různých univerzitách Evropy i USA vyplynulo, že se poznali dva roky po naší svatbě, když se Julie s nějakými ženskými potížemi léčila v krajské klinice a jejím ošetřujícím lékařem byl o tři roky starší Hans. Byl tehdy už dva roky vdovcem, jeho žena zahynula při známé lavinové katastrofě ve Francouzských Alpách a oba se do sebe na první pohled hluboce zamilovali.

Chvíli se tomu bránili, ale nakonec propadli omamnému kouzlu tajné lásky nadobro. Hans na Julii dlouho naléhal, aby se rozvedla, ale narazil vždy na její nepochopitelný odpor. A právě tento nedoručený dopis vydal koncentrované svědectví o našem manželském trojúhelníku, uvěznil mne v krychli ledu jako diluviální hmyz v kousku jantaru, aby mne nakonec i zabil. Poslechněte si jeho nejpodstatnější část,“ rozložil drobným písmem popsaný aršík a četl rovnou česky:

„Mein teuerster Hans, (vynechávám počáteční věty a další balast a přecházím na třetí odstavec) …. prosím, nenaléhej na mne stále s tím rozvodem. Řekla jsem Ti přece už několikrát, že Karla opustit nechci a nemohu. Vysvobodil mne z neutěšeného prostředí naší rodiny, dal mi krásný život a nesmírně mne miluje. Vím, že to nerad slyšíš, ale jeho láska je opravdová a upřímná stejně tak jako naše a právě proto ho nemohu zklamat. Nemiluji ho, ale cítím s ním. Nepřežil by to, věř mi! A na ten šílený nápad s dítětem zapomeň. Víš, žes ho přesvědčil, že neplodný je on a ne já. Žádné zázračné léčbě by neuvěřil a já už ve svém věku také rodit nechci.

Buďme vděčni příznivé době a važme si každé chvilky, kdy jsme spolu. Navíc dobře víš, že to nejsou jen chvilky, ale že když je Karel na cestách, celé dny. Máme štěstí, že nám Paolo pomáhá a Karel ve své důvěřivosti celá ta léta pořád nic netuší.

Pokud se, jak píšeš, vrátíš už v březnu, pojeď s námi začátkem dubna na pár dní do Švédska. Karel tam bude dva týdny zařizovat novou pobočku v Uppsale a Ty tam můžeš být třeba týden také. Víš, že on Tě z ničeho nepodezřívá, považuje Tě za rodinného přítele a bude rád, že se mi věnuješ, když on nemá čas.“

Dočetl a nalil si třesoucí se rukou sklenku Mattonky: „Kristepane, jak já ji miloval. Byla mi vším, nikoho jiného jsem na tomhle všivém světě neměl, než ji, jedinou a drahou Julii, středobod a cíl mého života. Vše, co jsem dělal, dělal jsem pro ni a těšil se z její radosti, vděku a lásky, v niž jsem věřil.

Ale přes to, co teď musím vytrpět, miluji Julii dál, i když už není a jsem jí vděčný, že ač mne celá ta léta klamala s mým přítelem, přesto mne neopustila a nechala žít v té krásné iluzi až do svého nedobrovolného odchodu a tohoto hořkého konce. Závidím vám, přátelé, a zároveň ze srdce přeji vaši vzájemnou a čistou lásku bez předstírání a falešného štěstí!“.

Zmlkl a nastalo dlouhé ticho rušené jen vzteklým bzukotem vosy uvízlé mezi křídly okna. Nevydržel jsem to: „Karle, je nám to moc líto, ale co k tomu můžeme …“

Zvedl jen ruku: „Ne, prosím, neříkejte nic!“, zašeptal a vstal od stolu.

A dál už to znáte, takže k tomu není co dodat. Jen si kladu otázku, co je lepší, zda odhalená, poznaná nevěra, i když snad založená na opravdové lásce (zpravidla u žen), nebo pečlivě utajovaná, byť vedená snahou neublížit podváděnému manželovi. Která z nich by mu asi byla bývala milejší? Jistě se shodneme na tom, že žádná, ale jsme lidé chybující a často způsobíme, že za naše hříchy zaplatí draze někdo jiný a nevinný.

U mne ten příběh tehdy vyvolal jakýsi complex suspecti, takže jsem se ještě dlouho, dlouho nemohl podívat na žádnu mladou ženu, aniž bych si ji v duchu nepředstavil vášnivě milující jednoho a „věrně a oddaně“ žijící s jiným.

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora