Policejní škvor
Toho dne padl teplotní rekord. Ulicemi se plou¾ili lidé a nebylo tì¾ké si pøedstavit, ¾e kdyby se ochlazovali jako psi, tedy zrychleným dýcháním a plazením jazyka, mohli by si na nìj šlápnout a udìlat pochopa na èumák, pardon, na nos. 
Osvì¾ujícím elementem tak zùstal pohled na odvá¾nì odhalené dospívající sleèny, jejich¾ kratinké topy a sukénky zdéli nìkolika centimetrù dávaly poøádnì zabrat fantazii kolemjdoucích pánù . Kde jsou ty doby, kdy nesmìl pán zahlédnout kotník dámy?!
Pøíjemnou zmìnou pøi cestì z Nadace na ochranu zvíøat byl proto vstup do metra, kde nepanovalo takové horko jako venku. Stejnì smýšlela øada mých spoluobèanù, a proto byly vagony vydatnì naplnìné.
Naproti mnì sedìly dvì kamarádky, jejich¾ úbor odpovídal výše uvedenému popisu. Netváøily se pøíliš radostnì, spíše znudìnì. Koneckoncù tváøila se tak vìtšina cestujících.
Náhle se výraz obou sleèen zmìnil, usmály se, nìco si šeptaly a, ó hrùzo, ukazovaly prstem smìrem k mým nohám. Co se mohlo stát? Znáte ten nepøíjemný pocit, kdy¾ nìkdo upøenì sleduje urèitou èást vašeho tìla, nebo si na ni dokonce ukazuje stejnì jako ony!
Je nìco v nepoøádku? Je snad rozepnuto to, co má být zapnuto, odhaleno to, co má být zahaleno? Znervóznìl i mladík sedící vedle mne. Nebylo úplnì jasné, jestli náhodou pozornost dívek nepatøí jemu.
Záhada se brzy vyøešila. Zpod mých nohou vypochodoval statný škvor, podle tvaru klíštek mohutný samec, a zamíøil si to pøímo doprostøed vagonu. Tam provedl pøedpisovì vlevo v bok a vydal se na další cestu. Pøedmìtu zájmu dívek si rychle všimli i další cestující a vagon náhle o¾ivl. Na tváøích se objevily úsmìvy, pobavení, pohoda. Vida, jak mù¾e ponurou náladu v okam¾iku zmìnit obyèejný škvor – na rozdíl od televizních show s pokleslými vtipy, ale zato sveøepì tvrdícími, ¾e nás baví.
Škvor vyvolal øadu otázek, cestující se opravdu bavili. Kam asi jede? Kde bude vystupovat? Jede tam slu¾ebnì, anebo privátnì? Jak asi do vagonu nastoupil? Nemìl by dopravní podnik zaøídit, aby byly pro škvory instalovány nástupní mùstky? Tøeba je to prùzkumník a v budoucnu bude metrem cestovat celá škvoøí populace!
Škvor si toho nevšímal. Rázným krokem postupoval støedem vagonu, a kdyby dechovka hrála marš, pochodoval by zøejmì v jeho rytmu. Nikoho ani nenapadlo, ¾e by mohl by» jen stéblem pøehradit škvorovi cestu, nato¾ snad ho zašlápnout! Cestující dokonce vytvoøili jakousi ulièku, aby mìl neobvyklý cestovatel volný prùchod. A¾ pøíliš to pøipomínalo výjevy z filmových pohádek, kdy král pøichází k trùnu špalírem svého dvoøanstva, páni se uctivì uklánìjí, dámy ovšem krouhají pukrlata. Pøesnì tak nìjak to vypadalo.
A najednou se otázky doslova líhnou jedna za druhou. Je pes zvíøe? Jistì! Musí mít jízdenku? Musí! Jen vodicí psi nevidomých a psi policejní jezdí zadarmo. Je škvor zvíøe? Je! Má jízdenku? Aha!!! Dopravní øád nepøipouští, aby jel škvor bez jízdenky! Co kdyby pøišel revizor? Jak by to dopadlo pak? Nebo snad je v øádu citován pouze pes a na ostatní zvíøata se tato povinnost nevztahuje? Pak bych ovšem mohl cestovat zadarmo tøeba s nosoro¾cem! Anebo jsou zvíøata omezena rozmìry? Tì¾ké problémy!
Souprava se blí¾ila k cíli. Neváhal jsem projít vagonem a škvora dohonit. Peèlivì jsem si ho prohlédl: V no¾ièkách ¾ádnou jízdenku nemìl!
Je to jasné! ŠLO O ŠKVORA POLICEJNÍHO!!!
Vladimír Kulíèek
***
Zobrazit všechny èlánky autora