Já mám babièek, víc ne¾ Snìhurka mìla trpaslíkù!
aneb povídání Vendulky
Všichni mi øíkají Vendy. A já u¾ na to slyším. Lítám po celém sídlišti a mám fùru kamarádek. Honíme se a hrajeme si rùzné hry. Závodíme na všem, co se dá. Nikdo nechce prohrát, tak se sna¾íme. A vìtšinou u toho køièíme. I ve školce je nás plná tøída. Paní uèitelka se nás nìkdy vyptává a my vyprávíme. Ka¾dý co ho napadne. Nejvíc o rodièích. Naši jsou ale rozvedení a to má výhodu. Tak já vyprávím o dvou maminkách a o dvou tatíncích. A nejsem sama, je nás takových hodnì. Na víkend se rozprchneme. Vìtšinou všichni jezdíme k babièce. A v pondìlí si sdìlujeme, co jsme dìlali, jak jsme vyvádìli, co jsme za¾ili za dobrodru¾ství. Nejhùø jsou na tom ti, kteøí mají babièku jen jednu. Kdy¾ k ní pøijedou, dìlají stále to samé. A my ostatní si myslíme, ¾e je to nuda.
Já si to neumím pøedstavit mít jen jednu babièku. Já jich mám nìkolik. Ještì to ani nemám spoèítané. Nejvíc jezdím k Libièkové babièce. Ta má dùm na vesnici a velikou zahradu. A taky tam mají starou babièku. Tak¾e tam mám dvì. Hned za plotem se pasou oveèky. Jsou celé bílé a mají èerné hlavy. Nìkdy jdu k plotu a ony se sebìhnou. Ale já u¾ se jich nebojím. Babièka mi øíkala, ¾e se pìstují pro vlnu. A já u¾ vím, co je to vlna. Mám z ní takovou krásnou teplou pøikrývku a èepici. Nosím ji v zimì a krásnì høeje.
No a s tatínkem zase chodíme k babièce Mirce. U ní spolu peèeme cukroví, buchty a krásné dorty. Ona je asi cukráøka, kdy¾ se nauèila takové dobroty. Vaøí mi horkou èokoládu a poøád to u ní voní vanilkou. Taky mì bere na pøehradu, kde mají chatu a na zahradì grilují samé dobroty. V pøehradì plavu úplnì sama, ale mám balonky na rukách, aby mì nestáhla nìjaká ryba. Babièka mì poka¾dé nabádá, abych se nechytila nìjakému rybáøi na háèek. Já nic neøíkám, ale myslím si, copak jsem hloupá.
No a pak mám ještì dvì babièky, které jsou také mladé. Jsou od nového tatínka a od nové maminky. Obì bydlí na vesnici a ka¾dá má domek a bydlí s nimi dìti. Kdy¾ k nim pøijedu, všichni mì mají rádi a všechny dìti si se mou hrají doma i na zahradì. Také chodíme do lesa, sbíráme houby, nìkdy se ztratíme a máme radost, kdy¾ nás dospìlí volají a hledají. Nìkteré dìti jsou u¾ starší a nauèily mì básnièky a písnièky. Kristýna k nám èasto chodí a já se od ní uèím. O Vánocích mnì bude pìt rokù a u¾ si umím spoèítat všechny prsty. Ka¾dá babièka je jiná, ale obì mnì kupují èokoládu a mlsky.
Babièka Chotìboøova má velký dùm. Øíkají, ¾e je moje prababièka, ale já jí øíkám babièko. Poøád sedí u poèítaèe a píše. Kdy¾ pøijdu, tak se mnì vìnuje. Ète mi pohádky nebo si se mnou skládá puzzle. Také spolu vystøihujeme a malujeme. Nakreslila jsem zebru a babièka ji pochválila, ¾e je moc krásná a ¾e si ji dá za rámeèek. Ale ještì ji za rámeèkem nemá. Asi na to zapomnìla. Pak mám ještì jednu takovou prababièku Hranièkovou. Ta má zeleninovou zahrádku, kde také pìstuje brambory a má králíky a suší seno. Taky má koèky, které se mne nebojí. Ale kdy¾ pøijedeme, tak babièka je stále v kuchyni, vaøí a peèe a myje nádobí. Schází se u ní celá rodina. Hodnì lidí a hodnì dìtí. Všichni se baví, my dìti vøískáme a babièka vìtšinou mlèí. Domù si vozíme krabici buchet, které má Chotìboøova babièka ráda, proto¾e ona nepeèe, øíká, ¾e na to nemá talent.
A nakonec mám ještì další prababièky od mého nového tatínka a nové maminky. Všechny jsou pro mne babièky. Tak vám nìkdy ani nevím, kolik já tìch babièek vlastnì mám. Všechny mám ráda a všechny mají rády mne. Je to takový krásný ¾ivot. A kdy¾ se nás ve školce paní uèitelka zeptá, co jste dìti dìlaly o víkendu, tak mám poøád o èem zajímavém vyprávìt.
Tak to bylo fiktivní povídání malé vnuèky Vendulky...
Marta Urbanová
***
Zobrazit všechny èlánky autorky