Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Za listem padá list
Ostrý a studený vítr strhává poslední okrasy stromoví. Javory je setøásly najednou, celá ulice ze¾loutla, i její souèasné vìrné prùvodkynì – øady aut – jako by v té zlaté záplavì polidštily. Listí nám šustí pod nohama, vkrádá se tam, kde ho vùbec nechceme mít. Je nepøíjemné, a tak ho zahrabujeme, uklízíme, skládáme na kompost, nìkde se do závìjí ukládá samo, aby èasem vytvoøilo vše ¾ivící humus. Sotva zahrábneme poslední list, pøinese vítr další, rozfouká ho do oblak tak, ¾e nám pøipomene hejno ptákù u¾ dávno odlétlých A kdy¾ zmizí nìkde v nenávratnu, vyvolají z hlubin pamìti vzpomínky. ®e by právì na listí?
Èasto vidívám zábìry ze spoleèného ustájení krav. Stání mají betonové, bez podestýlky. A tu se mi vybaví náš malièký chlév. Byl jenom pro jednu krávu a jednu kozièku, ale mìly tam jako v pokojíèku krásnì vystláno bukovým listím.
Poslední podzimní práce to byla starost o listí na podestýlku. Ve vìtších hospodáøstvích se podestýlalo slámou, ale ta naše sklizená z pouhých pìti mìøic, se dávala jenom jako pøídavek do krmiva – poøezala se se senem v seèkovici. Na stlaní se muselo nanosit listí z lesa. Myslím, ¾e oficiálnì to bylo zakázáno, proto¾e les se tak obíral o humus, ale nikdy se nestalo, ¾e by nás hajný vyhnal.
Ani nevím, kolik mi bylo, kdy¾ jsem zaèala maminku do lesa doprovázet, ale urèitì jsem byla ještì velmi malá, proto¾e jsem se moc bála, kdy¾ mi maminka zmizela za nìkterým silnìjším bukem a já jsem mezi tìmi obrovskými stromy zùstala sama. Pozdìji jsem u¾ nosila vlastní hrábì, abych mohla mamince pomáhat. Nebyla to jen tak jednoduchá práce. Listí muselo být poøádnì suché, ale stejnì bylo jako ¾ivé støíbro a ne a ne ho nahrabat na hromádku. Tìch kupièek listí muselo být velmi mnoho a potom se ukládalo do loktuše a navázalo se poøádné "døemeno". "Nevím, jaký na to mìla maminka grif, ale "døemeno" muselo být ulo¾eno a svázáno tak, aby jednak úhlednì vyhlí¾elo, jednak se dobøe neslo, proto¾e i kdy¾ náklad byl z listí suchého, byl poøádnì tì¾ký. "Døemen" se muselo donést nepoèítanì, ne¾ se kùlnièka, slou¾ící k tomuto úèelu, naplnila tolik, aby listí vydr¾elo do dalšího podzimu!
Rozvíøení podzimní listí pøiválo vzpomínku na nìco, co dnes u¾ nikdo nedìlá. Kdo by šel dnes do lesa hrabat listí jako podestýlku pod krávu? Aby mìla pod sebou tak èisto, jako ta naše. Aby se brliny poøádnì vyhrabaly od hnoje, aby se tam kravièka cítila tak dobøe, jako my v kuchyni. Dávala nám hlavní ¾ivobytí a tak bylo o ni postaráno stejnì jako o èlena rodiny. A byl-li podzim deštivý, pøinášel starosti: èím tu naši kravku v zimì podesteleme!
Malá kùlnièka na podzimní listí byla svìdkem mého prvního vìtšího høíchu. Se sestrou Jindrou, o pìt rokù starší, jsme listí poskakováním utlaèovaly, aby se ho tam vešlo co nejvíc. Já jsem poskoèila špatnì a ulevila jsem si "sakra!" Jindra moje "høešení" zaslechla a u¾ mydlila k mamince ¾alovat: "Hanka øekla bo¾í jméno nadarmo!". A ono slovo opakovala. Stalo se nìco neuvìøitelného. Maminka se promìnila ve zpovìdníka: "Øekni, kde jsi to slyšela"! "No, kde, panebo¾e, kde jsem to slyšela – první mì napadlo! "Øíkali to staøíèek". "No, to¾ to se jich pùjdeme zeptat". Bo¾e mùj, ke staøíèkovi jsme mìli jenom pøes dvùr a tak pìtiletý mozek zmìnil autora. "Ne, ne, øíkali to stryk z Baøiny!" to u¾ bylo trošku dál, pøesto i tam chtìla maminka namíøit. Vystøídala jsem všechny sousedy v okolí a kdy¾ maminka po ka¾dé chtìla ovìøovat, vzpomnìla jsem si na stryka Bohuša. Ten pracoval v Bohumínì a jezdil domù jenom v sobotu. Nechala jsem to tedy na nìm. Do jeho pøíjezdu jsem trnula, zda se ho maminka zeptá. Nestalo se tak. Buï zapomnìla a nebo si sama uvìdomila, ¾e jsem tohle slovo mohla slyšet od kohokoliv. Nikdy jsem se maminky nezeptala, zda to myslela vá¾nì a nebo jen jako hru. Jméno Bo¾í nadarmo se bralo u dospìlých èasto, v¾dy» se z toho mohli ka¾dou nedìli vyzpovídat..
Ráda se toulávám bukovým lesem, tou naší buèinou v hoøe. Ráda ji mám, kdy¾ se na jaøe zaèíná zelenat a vìtvièky bukù vyrá¾ejí do stran jako meèíky, miluji ji, uprostøed léta, kdy mám zeleno nad hlavou a dole trhám maliny, nebo hledám houby. Nejradìji brouzdám buèinou na podzim, kdy støíbrnì svítící kmeny trèí ze spadaného listí, barvy tmavého zlata, k obloze. Listí šustìním doprovází ka¾dý mùj krok a já se rozhlí¾ím a hledám za stromem maminku a kousek od ní hromadu listí na loktuši.
Pozn. redakce: Nezapomeòte si prohlédnout i obrázky, které jsme nakreslili na téma podzim...
Hana Juraèáková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky