Marie Zieglerová: BABIBAJKY (6)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* (6) *

No, pěkně se na to dívá! To ani není žena, to je snad „zjevení“ z jiného světa Éterické, nadýchané, ladných pohybů a velmi, velmi pěstěné. Leč i tento líc má svůj rub. Ples skončí, šaty se pověsí do skříně, dojmy a vzpomínky se ještě nějakou dobu třepetají v ovzduší, aby je rychle odvála smršť všednosti v okamžiku, kdy na sebe tahle kráska natáhne rifle, kapsáče či vytahané domácí tepláky a nějaké to triko, kdy bez ohledu na nalakované nehtíky likviduje nádobí v dřezu a vytírá poťapkanou podlahu, kdy, přinejmenším v rytmu kvapíku, sbírá poházené svršky ratolestí včetně manžela, kdy… ale nebudeme přece vypočítávat všechny povinnosti současné ženy, manželky a matky. Když chtěla chodit tak krásně načančaná nejen na ples, měla se narodit o dvě století dřív a na ten „rub“ by potom měla služebnictvo, no ne?

* * *

Já nevím, proč je podkova symbolem Štěstí. Vždyť se přece říká, že Štěstí je „muška jenom zlatá“, tak jak si to mám vysvětlit? To je přece pořádný rozdíl! Úplně stačí, když si porovnáme jemňoučký bzukot zlaté mušky s temným svistem podkovy letící nám kolem ucha. No jistě, to máme opravdu štěstí, že o nás podkova nezavadila. Taky by se dalo považovat za štěstí, že nám podkova na koňském kopytu nešlápne na nohu nebo nezlomí pár žeber, když se jí, pochopitelně nechtěně, připleteme do cesty. Ať je to, jak chce, ale protože zlatou mušku uvidět je vzácnost, mám ve špajzu raděj pověšené podkovy hned dvě. Pro jistotu. Abych si to Štěstí potuplovala.

* * *

Tak co, máš srdce jako kníže Rohan, nebo se bojíš riskovat? Jen do toho! Jsou to přece takové pěkné obrázky, ďáblovy se jim říká, svádí k hazardu, nepovedlo se teď? povede se určitě příště, jen toho nenechávej, podívej, vždyť chybělo tak málo, vezmi ještě jednu kartu, tuhle přilož támhle k té, chyba, dávej přece pozor! tak znova, tentokrát už je to najisto, tolik peněz v banku, kašli na to, že se potíš a srdce ti bouchá, hlavně hlídej ruce, aby se tak netřásly! ale co to děláš? vždyť ti karty vypadly a všem kazíš hru! no ještě tohle scházelo! doktora, zavolejte někdo doktora! proboha, proč mu někdo neřekl, že kníže Rohan měl nejen srdce Hráče, ale taky nervy ze železa

* * *

A zase ten počítač! Zatím co mne přestal strašit až v důchodu a teprve teď je mým věrným přítelem, naše mrně se s ním kamarádí od chvíle, kdy zvládlo koordinaci pohybů svých končetin a místo celé dlaně či pěstičky začalo používat prstíčky zcela cíleně. Protože je to mrně, raději bych měla napsat mrňka, schopné vylézt kamkoli, tedy i na židli k počítači, není už tento před ním v bezpečí. Měl by si chránit svoje soubory, vždyť mrně je ještě hloupoučké, číst neumí, a proto klidně pošle do koše cokoli, třeba i maminčino účetnictví. Hlavně že ty čtverečky tak pěkně klapkají a na obrazovce se ukazují obrázky, to mrněti zatím stačí.
Ovšem Bůh ochraňuj rodinný rozpočet, až se mrně začne brouzdat po internetu!

* * *

Člověk tak nějak samozřejmě předpokládá, že v každou denní či noční hodinu najde věrného hlídače v jeho boudě nebo někde kolem. Vůbec ho nenapadne, že by mohl dostat rýmu, když v dešti či za mrazu honí zlodějíčka po zahradě, ani na mysl mu nepřijde, že pes dýchá stejný vzduch jako jeho páníček a tím pádem do něho lezou stejné viry třeba angíny i jiných potvorstev, se kterými člověk jednoduše peláší k doktorovi. Jsa nevzdělán, neměl by se divit, že mu jeho ohleduplný přítel nechá aspoň vzkaz, když už se nedočká páníčkovy péče.
Ovšem zkušeného a psího chování znalého páníčka by takovéhle oznámení moc z míry nevyvedlo. Šel by se nejdřív podívat, jestli si jeho miláček nevyhřívá kožich třeba za boudou, nebo jestli se před letním vedrem neschoval v temnu a chladu studárny (heršoft, kdo tam zase nechal otevřeno?!), nebo je na kopci, kam za ním určitě žádný dvounožec nepoleze, přece dobře ví, že k lékaři ho vozí on sám...

* * *

Zobrazit všechny články autorky