Hana Štainerová:
"Víš, maminko, já mám rád, kdy¾ je všechno pìknì po ruce"…
Ono se øekne prkno, obyèejné prkno. No a co, co je na nìm tak zvláštního? Prken je všude habakuk, liší se pùvodem, velikostí, úpravou i jinak. Co¾ já, obyèejná ¾enská, nejsem schopna posoudit, nato¾ vést další studie. To pøenechávám lidem povolaným a znalým. Døevo najdeme nejenom v lese, ale i všude kolem nás. Prostì si našlo své místo a provází nás na ka¾dém kroku. Tì¾ko by se našel nìkdo, kdo nemá kus døeva doma ve svém pøíbytku (aby nedošlo k omylu, tím nemyslím man¾ela, èi jakoukoliv ¾ivou osobu). Kdy¾ doslou¾í, jednoduše se vymìní a nikdo po nìm ani nevzdechne. Jen¾e na jedno takové døevo, konkrétnì prkno, nezapomenu do smrti. Málem mì z nìj klepla tehdy Pepka, ale èasem se z nìj stala hezká vzpomínka. A kde ¾e se všechno událo? Kde jinde, ne¾ zase u nás doma.
Nemìli jsme velkou kuchyò, a proto musel stùl stát pøímo u zdi. Dvì ze ètyø ¾idlí se pøímo opíraly o zeï, a tím docházelo k odírání stìny, kterému se dalo jenom tì¾ko zabránit. Kdy¾ se mi to pøestávalo líbit, obrátila jsem se na man¾ela.
„Co budeme dìlat? Pøece nebudeme ka¾dou chvíli malovat a opravovat celou kuchyò!“
Man¾el mì vyslechl, chvilku popøemýšlel a potom nadìjnì pronesl:
„Já dám na tu zeï prkno. Pìknì ho namoøím, aby se sem hodilo, a bude to dobré.“
Nápad to byl opravdu dobrý a navíc mám ke døevu velmi kladný vztah. U¾ jsem v duchu vidìla èis»ounkou kuchyò a na zdi krásné, záøící prkno. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky a já jsem si zaèala dokonce malovat, ¾e man¾el nezùstane jenom u jednoho prkna. ®e ve døevu najde stejné zalíbení jako já. ®e tøeba oblo¾í i schody do prvního patra a splní tak mùj sen, jak mi u¾ dlouho sliboval. Jen¾e nic se nejí tak horké, jak se uvaøí, a v pøípadì kuchyòského prkna se opìt prokázala pravdivost èeského pøísloví.
Po tøech mìsících pøipomínání zaèal man¾el shánìt vhodné prkno, co¾ nìjakou dobu pøirozenì trvalo. Kdy¾ bylo koneènì ký¾ené prkno doma, bylo potøeba opatøit moøidlo. A kde jinde, ne¾ mezi kamarády. Zase ubìhlo pár týdnù, proto¾e pro naši kuchyò muselo být všechno »ip »op a to není vùbec jednoduchá zále¾itost. Leè výsledek se koneènì dostavil a asi za pùl roku bylo doma i moøidlo. Jako odškodnìní za dlouhou èekací lhùtu ho donesl Milan domù hned velikánkou láhev. Pánové jistì vìdí, co takové moøidlo je. Tak jenom pro ty nezasvìcené anebo ménì chápavé, jako jsem já. Je to olejnatá, hustá, tmavá a páchnoucí kapalina. A aby ji mìl po ruce, a¾ zaène s tou¾ebnì oèekávanou úpravou prkna, nechal láhev stát v hale na konferenèním stolku.
„Prosím tì, odnes alespoò tu láhev nìkam jinam, nebo se tady rozbije!“ po¾ádala jsem, proto¾e u¾ jsem mìla také urèité zkušenosti. Ale man¾el tomu nevìnoval pozornost a uklidnil mì slovy: „Víš, maminko, já mám rád všechno pìknì po ruce!“ pøitom koketnì sklouznul ¾ádostivým pohledem za mùj výstøih, který byl ten den o trochu hlubší ne¾ jindy.
Byla sobota odpoledne a tradiènì se pralo. Nemìla jsem v té dobì automatickou praèku a na mì, tøi chlapy a babièku bylo v¾dycky hodnì prádla. Stoupla jsem si jako obyèejnì po obìdì k praèce a zaèala prát. Vtom jsem uslyšela ránu a tøesk rozbitého skla. Vyletìla jsem z koupelny a mé neblahé tušení se potvrdilo. Ohromná láhev s moøidlem le¾ela rozbitá na zemi a její obsah postøíkal pøi pádu všechno, co se dalo. Okno, záclony, køesílka, Milanovy svršky, které mìl neustále na køesle pøipravené pro pøípad potøeby. Zbytek se pomalu, ale jistì, vyléval po svìtlém koberci. Komu se to povedlo, to jsem nikdy nezjistila. Najednou byl toti¾ barák prázdný, jako kdy¾ støelí do vrabcù. Zaèala jsem strašnì nadávat, své rodinì jsem dala jmen, ¾e by se za nì nestydìla ¾ádná zoologická zahrada. Babièka mì dole urèitì musela slyšet, radìji však ani neotevøela svoje dveøe a ani nedutala. Stejnì se zachoval i pes ®eryk, který jako poslední zùstal doma. Zalezl do boudy, dìlal mrtvého brouka a radìji ani ne¾ral, aby nemusel ven. Ani ten nechtìl nic riskovat.
Nezbylo nic jiného, ne¾ nechat rozeprané prádlo prádlem, poøádnì zabrat a dát do poøádku tu spouš». Strávila jsem tak pøes dvì hodiny a pøi uklízení jsem alespoò trochu vychladla a pøestala nadávat. Vyplácala jsem však všechnu teplou vodu, a abych mohla doprat prádlo, musela jsem dolù k babièce.
Kdy¾ jsem se koneènì dobírala ke konci, zaèali se domù pomalu trousit kluci. Šli velmi potichu, hned ode dveøí mì opatrnì a uctivì pozdravili a dokonce se ani neptali, co je k jídlu. A to bylo co øíci, proto¾e tato otázka následovala jindy v¾dy ihned, ale bez pozdravu. K rozbité láhvi se neznali, vyšli tiše jako myšky nahoru a zalezli ka¾dý do svého. Bylo sedm hodin veèer a já mìla koneènì vypráno. Vylévala jsem vodu z praèky do kbelíku a ten potom do vany. A v té dobì se domù dostavil i man¾el Milan.
„Ahoj, maminko,“ pozdravil mì s úsmìvem.
Chtìla jsem mu hned dát kapky za neodnesenou láhev moøidla. Ale byla jsem u¾ tak unavená, ¾e se mi nechtìlo ani mluvit, a proto jsem zùstala jenom u konstatování. Milan mùj postoj ocenil a na oplátku mi poskytl útìchu i cennou radu:
„Víš, maminko, mìla jsi s tím hroznou práci, já vím. Musela ses strašnì nadøít. Ale jak se na tebe dívám, ty si neumíš ulehèit práci. Proè taháš ten kbelík s vodou do vany? To je úplnì zbyteèné! Tady dole pod vanou je pøece odpad, tam mù¾eš praèku pøímo vylévat.“ Pravila hlava rodiny a ihned svùj zámìr také provedla.
Odpad tam sice byl, ale léta se nepou¾íval a zákonitì byl ucpaný. V tu ránu jsme stáli oba dva po kotníky ve vodì! Jenom okam¾ik jsme ohromenì zírali na potopu v koupelnì. Potom se naše pohledy setkaly a zaèalo to! Man¾el se spasil rychlým úprkem nahoru a já zaèala øvát jako tur. Titulovala jsem ho, jak mì zrovna napadlo. A ¾e u¾ jsem mìla trénink, tak mi to šlo jedna radost. Barák se jenom klepal a nikdo se neodvá¾il mi pøijít na oèi.
A jak to všechno dopadlo? Bì¾né sobotní praní se protáhlo skoro do noci, týden jsme mìli tichou domácnost se studenou veèeøí a na prkno v kuchyni jsme se u¾ nikdy nezmohli. O oblo¾ených schodech se mohlo zapomenout.
***
Ilustrace © Roman Kelbich
Zobrazit všechny èlánky autorky