Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným.
V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ticho
Bývaly doby, kdy naší ulicí neprojelo jediné auto za celý den. Jako dìti jsme si tu hrály s balonem, skákaly panáka, nebo hrály hry: “škatule, škatule hejbejte se“, nebo: „do Prahy je cesta dlouhá“. Na ulici jsem èasto nesmìla, o to víc jsem si pak dokázala u¾ít maminèina dovolení, kdy¾ mí kamarádi škemrali tak úpìnlivì, ¾e ona nedokázala tomu nátlaku odolat. V¾dycky øíkala: „U¾ mnì dejte prosím vás pokoj, a» tedy jde, ale za hodinu a» je doma!“
V dobì mé dospìlosti mìl auto pøed domem sem tam nìkdo, a nebylo to a¾ tak invazní. Stále ještì bylo slyšet štìbetání ptákù, veèerní køik rorýsù, smích dìtí a bimbání vì¾ních hodin. Sousedky besedovaly pøed brankou se známými, celá ulice se pøátelsky zdravila a hlavnì znala jménem všechny její obyvatele.
V souèasné dobì má auto skoro ka¾dý. A ne jedno. Stojí u chodníkù, nìkdy po smìru jízdy, jindy z obou stran. Silnice je úzká a s vyhýbáním dvou aut jedoucích proti sobì je docela problém. Naší ulicí se vjí¾dí na nejfrektovanìjší silnici v Brnì, na tzv. brnìnský okruh. Naše ulice je jedinou spojnicí s tímto okruhem v dosti velkém rozsahu pøilehlých domù. Staøí lidé zèásti zemøeli, sem tam se nìkdo odstìhoval, pøibyla spousta nových tváøí. Nikdo se s nikým moc nebaví, zdraví se jenom starousedlíci.
Bývaly doby, kdy jsem rytmickou hudbu dokázala poslouchat na stejnì hlasité decibely, jako projí¾dìjící šílenci v nablýskaných bourácích. Stále mám ráda hudbu latinské Ameriky, èerného afrického kontinentu, kubánské rytmy èi cikánské melodie. Ale i ty mnì dnes pøi velkém hluku spíš zneklidòují, proto ladím rádio na ni¾ší hlasitost.
Po dnešním klubu zvu svoji kamarádku Jitku na zmrzlinu. Sedíme v útulné cukrárnì a bavíme se o všem mo¾ném. Tok myšlenek pøeskakuje z jednoho pøedmìtu na druhý a debata ani na okam¾ik nevázne. Kdy¾ v tom øíkám: „Jituš, myslím, ¾e jsme udìlaly dobøe, ¾e jsme si sedly dovnitø, na té ulici je hrozný rámus.“ Podotýkám, ¾e šlo o jinou èást Brna, ne¾ je mùj domov. V poslední dobì si velmi vá¾ím ticha. Pøímo si ho vychutnávám. Tím ovšem nechci øíct, ¾e by se mi líbilo ¾ít v naprostém tichu, bez mo¾nosti vnímat øeè pøírody, nebo neslyšet milé hlasy svých pøátel.
Pøi mé dovolené v Jeseníkách naslouchám témìø bez dechu zpìvu ptákù, kochám se krásami okolní krajiny a nechávám myšlenky volnì plynout prostorem. Po pár dnech se sluch jakoby zbystøí a jsem schopná vnímat ka¾dé zašustnutí v blízkém podrostu, oèi zaostøuji na ka¾dého brouèka, neobvyklý tvar koøene, èi èerstvì rozkvetlou kvìtinu. S postupujícím veèerem utichá zpìv ptákù a velebné, vše uklidòující ticho hladí pocuchané nervy drásané celý rok rykem velkomìsta. Slunce pomalu zapadá za nedaleký høeben a poslední hry svìtel v listech naplòuje okolí tajemnými pøísliby. Na krajinu se zvolna kladou veèerní stíny a celá pøíroda uléhá k nerušenému odpoèinku.
S èistou hlavou vnímám pøírodní scenérie, okolní ticho, cítím vùnì blízkého lesa a naladìna do pozitivního myšlení se odebírám na lo¾e.
Irena Atzlerová
***
Zobrazit všechny èlánky autorky