Marie Zieglerová:BABIBAJKY (5)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* (5) *

Panenko skákavá, to jim ale trvalo, než mě slepili dohromady. Přece každej správnej kluk to umí sám od sebe, jen co dokáže rozeznat papír a nůžky! Jo, to bejvávalo! Dneska pomalu ani neví, že nějakej hedvábnej papír existuje a špejle už nezná ani z jitrnic, natož aby z nich dokázal dát dohromady moji kostru. A ta přece musí být pevná a vyvážená, jinak se budu motat metr nad zemí a nejspíš si natluču nos.
No, dali si se mnou práci, to se musí nechat. Ani jsem nečekal, že si vzpomenou na střapečky. Copak oni vědí, jak krásně šustí, když se do nich opře ten správný vítr? A těch mašliček na ocas taky mohli dát víc, takhle to vypadá, jako by jim došel materiál. Tak kdepak jsou?! Venku je krásně větrno, žádný nárazový vítr, takové stejnoměrné foukání. Ach jo, zapomněli udělat váhu a přivázat provázek. Ale já vím, co udělám, jen co se dostanu do vzduchu. Utrhnu se a poletím tak daleko, aby mě už nikdy nenašli a basta.

* * *

Jo, ke staré bábince patří starý fotel. To si mladí vůbec neumí představit, jak chutná sednout si s hrnkem kafe po obědě do fotelu a opřít si pěkně hlavu, lokty položit na opěradla, aby měl hrnek stabilitu, a zavřít oči, aby se lépe přemýšlelo. Tady bábince chybí ještě nějaká podnožka, ta je velmi důležitá. Nohy „v letech“ potřebují taky odpočívat, nachodily se až až, v kloubech jim vrže a namazat se nedají...
No, proč to nepřiznat?! Zatím jsem sice jen babička, ale fotel už mám a často v něm sedávám, abych si vypila kafíčko a trochu popřemýšlela nad tím, co bylo, co je a co možná bude. Až ze mě bude bábinka, už z něj asi ani nevstanu. Proč taky? Sedí se v něm tak pohodlně.

***

Byla jednou jedna malá holčička a měla tolik hraček, že ani nevěděla, se kterou si má hrát. Na písku plácala bábovičky, kopala tam díry a do nich schovávala malá autíčka vypůjčená od velkého brášky. V postýlce s ní spával hebounký hafáček, trpaslík Vochomůrka, někdy i stonožka Jůlinka v bačkůrkách a panenka Madlenka. Ta měla svoji malou holčičku moc ráda, tulila se k ní a do ouška jí šuškala veselé pohádky, zpívala jí ukolébavky a dávala pozor, aby se jí do snů nezapletlo nic nepěkného. Byla její nejlepší kamarádkou. Holčička jí zase na oplátku vykládala o štěnátkách, co se batolila po koberci, a jak musí dávat pozor, aby na ně nešlápla, taky jí pověděla o tom velikém chlupatém „Loldíkovi“, kterému chodí česat kožíšek a on jí za to poděkuje olíznutím na tvářičku nebo nosík, to kam se právě trefí.

Čas všem utíkal jako voda, holčička šla poprvé do školy a na panenku už pro samé učení neměla čas. Jestli si ale myslíte že na ni zapomněla, tak se velice mýlíte! Na první panenky se totiž nezapomíná, a proto se stalo, že po letech vytáhla Madlenku z krabice a položila ji do postýlky vedle svojí maličké holčičky. Taky si spolu povídají.

* * *

Těžko asi dnes ještě někde najdeme takovouhle krásnou litinovou lampu. Bývaly doby, kdy svým přívětivým teplým světlem zaháněly stíny z ulic i parků a ze své výšky pozorovaly šmejdění myší v trávě, číhající kočky, sovy na lovu, kdy nakukovaly do hnízd kosům a osvětlovaly cestu spěchajícím pozdním chodcům. Ó, ty by mohly vyprávět! Jak rády se za slunečných dnů těšily pohledem do kočárků na miminka s dudlíky velkými jako talířek, jak hlídaly dětskou drobotinu hašteřící se na písku plném báboviček, kyblíčků a autíček, jak se durdily nad rošťáky prohánějícími se na rychlém kole po cestičkách a litovaly je, když pak s brekem a odřeným kolenem kulhali domů. Kolik jen viděly zamilovaných párů vedoucích se za ruce a nevnímajících nic než sebe. A kolikrát se jim chtělo zavolat, aby si ty krásné chvilky chránili jako poklad, protože čas je neúprosný.
Krásné lampy. Romantické. Ani je čas neušetřil. Taky vám chybějí?

  * * *

Jak je to jasné a výmluvné! Jako by z prázdné plochy křičelo velikým červeným písmem NERUŠIT! Nerušit ani náhodou! Dokud takhle sedím, nejsem nikomu k dispozici. Dokud si nepřelouskám, co je nového ve světě, kdo s kým proč a kdy, dokud se nedozvím, že tam se stalo to a tady zase tohle, dokud se do sytosti nepokochám novinářskými bláboly plnými pravopisných chyb, nejsem k dispozici! Jedině ...snad… kdyby můj drahoušek velmi toužil po šálku voňavého kafíčka nebo vychlazeném jogurtíku se sezamovým semínkem či tiskovině, kterou právě držím před nosem, byla bych ochotna vyhovět. (Co jiného by mi taky zbývalo?!)

* * *

Zobrazit všechny články autorky