Profesor obrození
Kdy¾ jsem se pomalu chystal uzavøít Historky obrozenecké, uvìdomil jsem si, ¾e na èeském vìdeckém a literárním nebi je postava nepominutelná, jeden ze skuteèných profesorù nejen profesí, ale i povahou, zamìøením.
Josef Jakub Jungmann, (1773 – 1847) se narodil do poèetné ševcovské rodiny v Hudlicích na Køivoklátsku. Pøíbìh jeho mládí je podobný pøíbìhu mnoha podobných talentovaných dìtí té doby. Navštìvoval piaristické gymnázium v Berounì a pozdìji v Praze, potom absolvoval na pra¾ské univerzitì filozofii, která byla jakýmsi pøedstupnìm dalšího vzdìlávání, a zaèal studovat práva. Studium práv ovšem nedokonèil, slo¾il zkoušky na gymnaziálního profesora a odešel uèit do Litomìøic na zdejší gymnázium.
V Litomìøicích pro¾il jako profesor š»astných patnáct let a zalo¾il tam pomìrnì poèetnou rodinu. Zajímavé je, ¾e dobrou a spokojenou man¾elko se mu stala pomìrnì bohatá Nìmka, která se ale záhy nauèila èesky a souhlasila s tím, ¾e dìti budou vychovávány jako èeské. V roce 1815 pøešel jako profesor na pra¾ské akademické gymnázium, které v té dobì sídlilo v objektu Klementina. Jungmann se tam stal nejen úspìšným profesorem, ale èasem i prefektem, tedy jakýmsi øeditelem. K jeho akademické dráze ještì dodám, ¾e pøednášel èeský jazyk také na filozofické fakultì pra¾ské univerzity (nechci tady vést spor o to, zda to byla univerzita Karlova, nebo Karlo-Ferdinandova). Na filozofické fakultì se stal pozdìji i dìkanem. Zajímavé a málo známé je, ¾e ve funkci rektora univerzity pozdìji støídal svého mladšího bratra, uznávaného lékaøe-gynekologa, Antonína Jungmanna. Podle øady pamìtníkù byl skvìlý pedagog, uèil tøeba i mladého Máchu a podle nepotvrzených povìstí to byl mo¾ná právì on, kdo mladého básníka pøivedl k básnìní v èeštinì.
K jeho cti slou¾í i to, ¾e jako gymnaziální profesor vyuèoval jako snad první a zdarma èeštinu. Tady je ovšem nutné si uvìdomit, ¾e pravopisná norma spisovné èeštiny se trochu usadila a¾ ve 30. létech devatenáctého století.
Jeho stì¾ejním dílem nespornì je pìtidílný Slovník èesko-nìmecký, vydávaný ve tøicátých létech. Nemenší význam pro naši literaturu má i jeho pøeklad Miltonova Ztraceného ráje, co¾ byla v té dobì kniha v Evropì mimoøádnì ctìná a uznávaná. Dodám ještì, ¾e význam podobného pøekladu dnes nemù¾eme plnì docenit. Ve své dobì to byl skuteènì ÈIN, který naši literaturu a kulturu vùbec výraznì posunul.
Není tajemstvím, ¾e Jungmann po jistou èást svého ¾ivota trochu malichernì válèil s Dobrovským. Kdybych se pokusil o velmi zestruèòující charakteristiku toho sporu, utkali se dva plebejci. Dobrovský, trochu asi hádavý, ale vznešený ve své vìdecké neústupnosti a Jungmann, poøád mentalitou profesor, závislý na pøízni nadøízených. Hlavním jablkem sváru byly „rukopisy“ jejich¾ pravost Dobrovský napadl a Jungmann se jich zastával, aè patrnì tušil, ¾e nìco není v poøádku.
Nemohu na malém prostoru obsáhleji rozebírat všechny zákruty tehdejších snù i sporù. Jungmann se u¾ revoluèního roku nedo¾il, ale zùstává po nìm ohromné dílo, velká zásluha o jazyk, který i jeho zásluhou pøe¾il. Tak a¾ nìkdy pùjdete Jungmannovou ulicí v Praze (døíve Širokou) a dojdete i na jeho námìstí s pomníkem, vzpomeòte s úctou na obrozeneckého profesora.
***
Zobrazit všechny èlánky autora