Historky obrozenecké - Vlastenecký mecenáš
Obèas se zatoulám do ménì známého prùchodu mezi Vodièkovou a Jungmannovou ulicí. Vìtšinou mne tam pobaví moderní replika proslaveného pajzlu Jedová chýše, kterou snad detektivové rady Vacátka kdysi navštìvovali nìkde blízko Apolináøe. Také se ale s úctou dívám na domy dávné nadace. Snad jediné, která pøe¾ila nacisty i komunisty.
Josef Hlávka (1831 - 1908) poznal svìtlo svìta ji¾nì od Plznì, v mìsteèku Pøešticích, mo¾ná symbolicky ve stínu nádherného Dienzhoferova chrámu. Jako syn pøeštického purkmistra, ale jinak hlavnì státního úøedníka, sice nepoznal chudobu doškových chaloupek, ale nìco o šetøení vìdìl té¾, navíc jeho otec èasto cestoval po mocnáøství, a tak mladý Josef trochu mìnil støední školy. Nemìlo to ale špatný vliv na kvalitu jeho studií, naopak. Jeho zájem o architekturu byl zjevný, proto nastoupil ke studiu na pra¾skou polytechniku, pozemní stavitelství. Proto¾e v Praze se tehdy architektura studovat ještì nedala, pøešel na velmi cenìnou Vídeòskou Akademii výtvarných umìní. Pøi studiu si ovšem musel pøivydìlávat, a tak našel práci u stavitele a èeského vlastence Šebka. Líbí se mi, ¾e si pøi studiu pøivydìlával manuální prací, dostal dokonce výuèní list zednického tovaryše. Šebek nespornì pomohl nastartovat skvìlou Hlávkovu karieru i tím, ¾e mu odkázal stavební kanceláø.
Nebudu podrobnì rozvádìt tøeba stipendium, které získal, a umo¾nilo mu seznámit se stavitelskými skvosty Evropy. Sluší se napsat, ¾e víc proslul i zbohatl jako stavitel. Jako úspìšný podnikatel vyhrál tøeba soutì¾ a postavil vznešené sídlo øeckokatolické církve na Ukrajinì, v Èernovicích, také úspìšnì dokonèil stavbu opery ve Vídni. Díky své mimoøádné píli a pracovitosti získal záhy povìst solidního a kvalitního podnikatele. Z jeho stavitelské „dílny“ vzešly v prùbìhu skoro hektického desetiletého období jeho ¾ivota opravdu desítky staveb, poctivých, neošizených, mnohdy i velmi reprezentativních. Pokud vím, za necelých deset let postavila Hlávkova firma skoro 200 staveb.
V roce 1869 se ovšem Hlávkùv ¾ivot láme skoro symbolicky v pùli. V dùsledku velkého pracovního vyèerpání, namáhavého cestování, jistì i obèasných pracovních sporù tento talentovaný Èech v tøiceti osmi létech ochrnul na obì nohy a byl odkázán na invalidní vozík. K tomu se pøidala i skoro úplná ztráta zraku. Hlávka ovšem ani tenkrát nerezignoval. Kdysi koupil pøedevším pro svou matku zámek v Lu¾anech, nedaleko rodných Pøeštic. Nicnedìlání mu bylo cizí, vìnoval se statku a zámku, a po èase se jeho nemoc zlepšila do té míry, ¾e se mohl pohybovat o berlích a pozdìji jenom s pomocí hole.
Se stavaøinou se nikdy úplnì nerozešel, ale ve druhé pùli svého ¾ivota se více vìnoval politice. Byl èelným èlenem Národní (staroèeské) strany, opakovanì ji reprezentoval v øíšské radì, v roce 1891 byl jmenován èlenem Panské snìmovny, co¾ byla horní komora øíšského parlamentu. Ostatnì o tom, ¾e byl v pøízni dvora, svìdèí i fakt, ¾e mu císaø František Josef I. vìnoval za stavbu opery ve Vídni nejen symbolický zlatý klíè od opery, ale i støíbrné zednické kladívko, l¾íci a misku. Hlávka také byl u vzniku Èeské akademie vìd a umìní, inicioval výstavbu nové budovy Akademie výtvarných umìní. Dlouhodobì podporoval øadu umìlcù, financoval tøeba kompletní vydání èeských pøekladù Shakespeara a také velmi úèinnì podporoval chudé studenty.
Patrnì jedinou bolestí Hlávkova ¾ivota bylo, ¾e se mu v prvním ani druhém man¾elství nenarodily ¾ádné dìti. Po smrti první, milované ¾eny, se seznámil s vlídnou dámou z pøátel rodiny Antonína Dvoøáka. Také proto slo¾il mistr pro zámeckou kapli mši. Nadace Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových byla ustavena po jejich smrti a zdá se, ¾e byla i právnickým dílem mistrovským, proto¾e ji nedokázali znièit ani komunisté.
Tak a¾ jednou pùjdete na koncert z díla Antonína Dvoøáka a v programu bude Lu¾anská mše, vzpomeòte na poctivého Èecha a vlastence, který své zemi opravdu slou¾il jenom ke cti.
Vzpomeòte na Josefa Hlávku.
***
Zobrazit všechny èlánky autora