Historky obrozenecké - Vlastenecký mecenáš

Občas se zatoulám do méně známého průchodu mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí. Většinou mne tam pobaví moderní replika proslaveného pajzlu Jedová chýše, kterou snad detektivové rady Vacátka kdysi navštěvovali někde blízko Apolináře. Také se ale s úctou dívám na domy dávné nadace. Snad jediné, která přežila nacisty i komunisty.

Josef Hlávka (1831 - 1908) poznal světlo světa jižně od Plzně, v městečku Přešticích, možná symbolicky ve stínu nádherného Dienzhoferova chrámu. Jako syn přeštického purkmistra, ale jinak hlavně státního úředníka, sice nepoznal chudobu doškových chaloupek, ale něco o šetření věděl též, navíc jeho otec často cestoval po mocnářství, a tak mladý Josef trochu měnil střední školy. Nemělo to ale špatný vliv na kvalitu jeho studií, naopak. Jeho zájem o architekturu byl zjevný, proto nastoupil ke studiu na pražskou polytechniku, pozemní stavitelství. Protože v Praze se tehdy architektura studovat ještě nedala, přešel na velmi ceněnou Vídeňskou Akademii výtvarných umění. Při studiu si ovšem musel přivydělávat, a tak našel práci u stavitele a českého vlastence Šebka. Líbí se mi, že si při studiu přivydělával manuální prací, dostal dokonce výuční list zednického tovaryše. Šebek nesporně pomohl nastartovat skvělou Hlávkovu karieru i tím, že mu odkázal stavební kancelář.

Nebudu podrobně rozvádět třeba stipendium, které získal, a umožnilo mu seznámit se stavitelskými skvosty Evropy. Sluší se napsat, že víc proslul i zbohatl jako stavitel. Jako úspěšný podnikatel vyhrál třeba soutěž a postavil vznešené sídlo řeckokatolické církve na Ukrajině, v Černovicích, také úspěšně dokončil stavbu opery ve Vídni. Díky své mimořádné píli a pracovitosti získal záhy pověst solidního a kvalitního podnikatele. Z jeho stavitelské „dílny“ vzešly v průběhu skoro hektického desetiletého období jeho života opravdu desítky staveb, poctivých, neošizených, mnohdy i velmi reprezentativních. Pokud vím, za necelých deset let postavila Hlávkova firma skoro 200 staveb.

V roce 1869 se ovšem Hlávkův život láme skoro symbolicky v půli. V důsledku velkého pracovního vyčerpání, namáhavého cestování, jistě i občasných pracovních sporů tento talentovaný Čech v třiceti osmi létech ochrnul na obě nohy a byl odkázán na invalidní vozík. K tomu se přidala i skoro úplná ztráta zraku. Hlávka ovšem ani tenkrát nerezignoval. Kdysi koupil především pro svou matku zámek v Lužanech, nedaleko rodných Přeštic. Nicnedělání mu bylo cizí, věnoval se statku a zámku, a po čase se jeho nemoc zlepšila do té míry, že se mohl pohybovat o berlích a později jenom s pomocí hole.

Se stavařinou se nikdy úplně nerozešel, ale ve druhé půli svého života se více věnoval politice. Byl čelným členem Národní (staročeské) strany, opakovaně ji reprezentoval v říšské radě, v roce 1891 byl jmenován členem Panské sněmovny, což byla horní komora říšského parlamentu. Ostatně o tom, že byl v přízni dvora, svědčí i fakt, že mu císař František Josef I. věnoval za stavbu opery ve Vídni nejen symbolický zlatý klíč od opery, ale i stříbrné zednické kladívko, lžíci a misku. Hlávka také byl u vzniku České akademie věd a umění, inicioval výstavbu nové budovy Akademie výtvarných umění. Dlouhodobě podporoval řadu umělců, financoval třeba kompletní vydání českých překladů Shakespeara a také velmi účinně podporoval chudé studenty.

Patrně jedinou bolestí Hlávkova života bylo, že se mu v prvním ani druhém manželství nenarodily žádné děti. Po smrti první, milované ženy, se seznámil s vlídnou dámou z přátel rodiny Antonína Dvořáka. Také proto složil mistr pro zámeckou kapli mši. Nadace Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových byla ustavena po jejich smrti a zdá se, že byla i právnickým dílem mistrovským, protože ji nedokázali zničit ani komunisté.

Tak až jednou půjdete na koncert z díla Antonína Dvořáka a v programu bude Lužanská mše, vzpomeňte na poctivého Čecha a vlastence, který své zemi opravdu sloužil jenom ke cti.

Vzpomeňte na Josefa Hlávku.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora