Obyčejný prsten a neobyčejná schránka

Moje nenechavé prsty mi občas způsobí nemalé trable. No… tahle formulace není zrovna nejšťastnější. Možná přesnější by bylo říct, že rád strkám prsty, kam nemám (ač ani tohle nezní o moc lépe). Prostě nevydržím chvíli v klidu. A když se nemůžu zabavit jinak, alespoň bubnuji prsty o kde co, zkoumám jimi kdejakou škvíru a vůbec je nenechám chvíli zahálet. Samozřejmě velké lákadlo pro tuhle moji úchylku představuje poštovní schránka. Ta je k tomuhle účelu přímo stvořená. Nahoře volný pruh zhruba centimetrové šířky, vespodu řada kruhových otvorů tak akorát na prst. Co se nestalo…

V mém svazku klíčů se ten od schránky nehoupe. Však mi taky tištěný dopis přijde jednou za uherský rok. Proto schránku většinou nevybírám, pouze kontroluji pohledem. Samo sebou je často natolik přecpaná nejrůznější reklamní havětí, že se ty letáky ani nevejdou dovnitř, tudíž je snadno vytáhnu a vyhodím. Jenže ocitne-li se uvnitř dopis, už se tak lehce osvobodit nedá. Nemožné to ovšem zdaleka není. Jistě si říkáte, že takovou výzvu si přece nemůžu nechat ujít! Z toho důvodu jsem se jedno všední dopoledne cestou na nákup ocitl ve velkém pokušení. Ejhle, někdo nám píše! Kdopak to asi bude? Že bych se zkusil podívat…?

Ano, stačilo počkat do odpoledne. Pár hodin, než se vrátí někdo s klíči. Ale to já ne. Trpělivost prostě nepatří mezi mé ctnosti. Lup a už jsou prsty uvnitř! Kloužu jimi po hraně obálky, ale malilinkatý kousíček chybí, abych ji pevně uchopil. Chci si tedy pomoct druhou rukou a dopis nadzvednout. Prsty zkušeně zajedou do otvorů, které jako by byly stvořený přímo pro ten účel. Hned se mi podaří dokument povystrčit výš a sevřít druhou rukou. Chystám se ho vytáhnout, když vtom… hele, ty vole, vono to nejde! Překvapeně nakrčím obočí. To přece… co to… ale… Zkouším to znovu a skutečně. Prsty pravé ruky zůstaly zaklíněny hluboko v tmavé díře!

Copak mi ukazovák, prostředník a prsteník ztloustly jako Jeníčkovi a Mařence, když je vykrmovala zlá ježibaba v perníkové chaloupce? Kdepak. Jenom jsem si toho dne prostě vzal Prsten Moci a zapom… ehm prsten. Obyčejný prsten. A právě on zapříčinil to, že zatímco dovnitř prsty vklouzly jako po másle, ven to jaksi nešlo. Ale co pravačka, vždyť i druhá ruka vězela uvnitř jako přilepená! Klečel jsem na špinavé chodbě, ruce nepoužitelné, mobil v kapse, záchrana v nedohlednu. Trapná to situace hodná mého génia. Přemítal jsem, zda doufat v příchod souseda a pomoci, nebo se takového momentu spíše děsit. Přece jen si potrpím na image a tohle nebyla zrovna póza… no prostě nic, u čeho toužíte mít diváky.

Čert ví, jak dlouho jsem tam trčel (nemohl jsem totiž ani otočit levé zápěstí s hodinkami), když v tom konečně zarachotí klíč v zámku domovních dveří a já spatřím známou tvář. Za chvíli se mi k uším donese otázka, která, kdybych už neklečel, by mě do kolen zaručeně srazila: „Nepotřebujete pomoct?“ Úžasné. Mám obě ruce v poštovní schránce, prsty mi začínají fialovět, nohy mě brní, jak se nemůžu skoro hnout, mám hlad a žízeň (šel jsem si zrovna pro snídani) a co myslíte, potřebuju pomoct? „Ne, jsem úplně v pohodě, jen si tu tak dřepím a rozjímám o duši.“ Soused pokýval znuděně hlavou a bez zájmu nastoupil do výtahu. Nechtělo se mi tomu ani věřit.

Toho dne se ovšem dveře netrhly. Za chvíli kráčí ven dívka, nedávno přistěhovalá, typ, který jen zbožně pozorujete, lačně hltáte očima a přemýšlíte, jak ji oslovit. Nenastal k tomu teď zřejmě vhodný okamžik. Jakmile spatřila můj zoufale prosebný pohled, který jsem odkoukal od psa, udělala pouze dlouhé „pche“, pohodila hlavou a ladně odplula pryč. Paráda. Povedlo se mi aspoň osvobodit levou ruku. Prstýnek vytrvale vzdoroval snahám o vyproštění.

Bydlet v paneláku mj. znamená zvyknout si na neustálé střídání sousedů. Zejména osazenstvo garsonek mi až na výjimky zůstává obestřeno záhadou. A proto došlo k nešťastně příhodě, když si to domů šinula jakási dáma, kterou jsem vůbec neznal. Kouká na mě, já na ni. V tu chvíli jsem přesně věděl, co se jí honí hlavou. „Ne, to je moje schránka!“ ujišťuju ji důrazně, ale nezdá se, že bych ji tím přesvědčil. Naopak přidává do kroku a rychle mizí za rohem. „Tss… si klidně zavolej policajty, babo,“ zasyčím za ní zlostně. Baba to zřejmě slyšela, jelikož já slyším za chvíli hukot policejních sirén. Co teď, honí se mi hlavou. Ukousat si prsty? Zvířené lapené v pasti by to jistě udělalo, jenže… nechyběly by mi potom?

S vypětím všech sil se mi podařilo osvobodit se. Musel jsem si přitom o hranu schránky „sundat“ prsten, který s cinknutí dopadl na její dno. A že to nebylo příjemné a bezbolestné.

Ale… volný! Volný! Po tváři se mi rozlil blažený pocit úlevy. V ten samý okamžik jsem si uvědomil, že zvuk policejní sirény slábne kdesi v dáli. Holt jsem nebyl tak žhavý případ. Určitě si nyní myslíte, že mě tahle příhoda vytrestala a dávám si teď větší pozor. Ehm… Představte si, máme doma takové hezké židle s mřížkovanými opěrkami, tak akorát na tloušťku prstu…

Tomáš Zářecký

Fotokoláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora