Historky obrozenecké - Zapomenutý vlastenec

Pokud se někdy zatouláte procházkou na Olšanské hřbitovy, hned v prvním oddíle narazíte na nevelký, ale důstojný pomník neprávem zapomínaného českého vlastence, který za svou víru sice nezaplatil životem, ale zdravím.

Karel Sladkovský (1823 – 1880) je pro mne skoro ukázkovým příkladem těch vlastenců, kteří vzešli z české chudiny, ale svým nadáním a pílí se vypracovali k vrcholu, i když to jeho stoupání občas trochu připomínalo Křížovou cestu. Ač z chudé rodiny a sirotek, mohl studovat na církevní, maltézské škole i gymnáziu. Na studia práv odešel do Vídně, úspěšně je ukončil a dostal titul JUDr. Složil i potřebné soudcovské a další zkoušky a čekala ho patrně dráha státního úředníka.

Těžko soudit, zda hlavním důvodem jeho návratu do Prahy byly problémy v rodině nebo revoluční rok. Na jaře se vrátil a hned se velmi aktivně zapojil do revolučního kvasu roku 1848. Byl skvělý a vzdělaný řečník, což prokázal na konci května 1848 tříhodinovým projevem na známém shromáždění ve Svatováclavských lázních. Tam se asi rodila i jeho politická orientace, byl vlastně celý život radikální demokrat, občas se sklonem k socialistickému chápání společnosti.

Při následném červnovém povstání v Praze patřil k těm nejradikálnějším, byl na něj dokonce vydán zatykač. Tohle stíhání pro něj skončilo dobře, ale zapletl se ošklivě do Májového spiknutí, a tam už monarchie nezaváhala. Mladý doktor práv byl odsouzen k trestu smrti.

Přišla amnestie, ale osm let strávil v olomouckém pevnostním vězení, často prý v nemocnici, protože od mládí byl náchylný k souchotinám a pobyt v pevnostním žaláři jeho zdraví určitě neprospěl. Na konci padesátých let byl propuštěn, pomáhal v obchodě bratrovi a do aktivní politiky se vrátil až na začátku let šedesátých.

Vynikl i jako skvělý novinář, na tuhle stránku jeho osobnosti se trochu zapomíná. V politice zpočátku zastával stanoviska Palackého a Riegera, ale postupně se s nimi názorově rozcházel. Především nepovažoval za rozumnou politiku pasivní rezistence. Rozkol mezi staročechy nastal v roce 1873, ale povšimněme si jedné maličkosti. Když Sladkovského skupina svůj boj ve straně prohrála, její členové ze strany vystoupili, ale okamžitě vrátili své poslanecké mandáty voličům. Definitivní rozkol nastal až za rok a Sladkovský se stal předsedou Národní strany svobodomyslné (mladočeské).

Spory mezi staročechy a mladočechy byly někdy velmi vášnivé. Traduje se historka o herci Mošnovi, kterému jednou mladočeši hodili při premiérové děkovačce na jeviště slaměný věnec. A herec prý bystře a vtipně zareagoval: chudáci, vod huby si to utrhli a mně to dali.

Pod vedením Sladkovského se ale mladočeská strana nijak ostře proti staročechům nevymezovala, chovala se jako jeden z proudů českého vlastenectví. Nebylo už mu dopřáno mnoho let života, ale ještě viděl, jak jeho politický směr vítězí, jak se prosazuje rozumnější spolupráce se zástupci mocnářství a parlamentem.

Trochu zapomínaný vlastenec Karel Sladkovský byl podle všech pamětníků muž mimořádně vzdělaný, čestný a charakterní. I jeho politický oponent Rieger o něm napsal: Jediný muž mezi mladočechy, který jedná dle zásad a jemuž osobní prospěch není předním účelem.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora