Pár slov o vodě

Kdo se rád vzdělává a chce se dozvědět, jak to bude se zásobami vody ve světě v příštích letech, co je to diabetes insipidus, anebo jestli se Benátky definitivně potopí do moře, ten se to tu nedozví a odkazuji ho na známého světového spisovatele Googlea. Ten ve svých dílech všechny tyto úkazy - a nespočetné jiné - popisuje, vysvětluje a mnohé potom i odvolává, protože většinou je časem všechno jinak. Nepopírám, že jsou to problémy, týkající se vody, ale pokud jde o mne, právě mne nelákají, na jejich řešení je příliš horko.Příliš horko je taky proto, že jsme na zemi vykáceli mnoho stromů a vůbec zeleně, která by zadržovala vodu...

Jak vidíte, všechny cesty vedou k vodě...
Já mám k vodě vztah obojetný, jak se lidově říká: ambivalentní.
Mám ráda prameny, potoky, řeky, studánky, vodopády, jezera, rybníky, oprámy, plesa, moře, oceány, kašny, fontány, vodotrysky, přehrady, nádrže, bazény, koupaliště, akvaparky, akvária, ba i obyčejný pohár čisté vody. Nemám ráda povodně, kaluže, poledovici, vytopený byt, listopadový déšť a vodu v koleně.

Na začátku mé vodní minulosti byla tragedie:
v blízké vesnici se utopily dvě děti. Na břehu řeky se našly jenom jejich boty. Lidé bědovali, vzpomínali na ně v dobrém, litovali rodiče a kritizovali je, že nedali na děti pozor a taky pomlouvali starostu, protože ten měl předem vědět, co se může stát a měl zasáhnout, od toho je starosta, a chodili se dívat na místo, kde se našly ty boty. Když smutná zvěst dospěla až k mému otci, vstal z houpací židle, vzal nás s bratrem za ruce a odvedl nás na blízkou plovárnu. Tam nás odevzdal plavčíkovi, panu Lapčíkovi, se slovy:
"Vraťte mi je, až budou umět plavat!" Na druhý den se ukázalo, že to s tím utonutím ubohých dětí nebylo tak zlé, šly jenom navštívit do sousední vesnice babičku, ke které pocítily náhlou náklonnost, protože tam přijel cirkus. Boty na břehu si cestou prostě vyzuly, bylo horko. Lidi se radovali, ale pro nás s bráškou už bylo pozdě: plavecký kurz jsme měli předplacený a pan plavčík Lapčík bral svoje povolání vážně.

Dodnes si pamatuji na ten pocit, když jsem poprvé plavala na druhý břeh řeky Moravy. Ztrácel se na nesmírně vzdáleném obzoru, řeka byla mohutná, široká, její proud byl silný a dravý. Možná v něm plavali i krokodýli anebo barracudy, každopádně to bylo pro mne životní dobrodružství a na protějším břehu jsem vylézala s pocity rekordmana, který právě přeplaval Atlantický oceán. Bylo to v létě, kdy jsem dovršila pokročilý věk šesti let. Jenom škoda, že to místo, kde byla tenkrát Morava širší, než Missisippi,už se nedá vidět. Teď je tam jenom úzká říčka, skoro bych řekla širší potok, tak na čtyři-pět pořádných temp. Vody ubylo, krokodýla tam člověk vidí leda nafukovacího, dobrodružství prchlo do modravých dálek... Nevím, co se stalo... Ale v mojí paměti se to místo nezměnilo. Někdy o tom vyprávím svým už dospělým a zcestovalým vnučkám. Ony plavaly v sedmero mořích světa - ale v řece ještě nikdy!

Vodní plochy mne vždycky fascinovaly. Přicházela jsem k nim nedočkavě a pouštěla se napříč, bez ohledu na rozlohu hladiny. Každou plavbu jsem nedotáhla až do vítězného konce, ale původní záměr "na protější břeh!" tu vždy byl. Nezáleželo mi ani na teplotě, stačilo, když povrch nebyl pokrytý ledem. To až stařecké "regma" mne přinutilo vybírat si vody teplotou přiměřené lidskému organizmu. A moji představu nebe splnilo dokonale moře. Dostala jsem se k němu až dospělá a už ne docela štíhlá. Ukázalo se, že je to výhoda. Specifická váha tělesného tuku mi dovolovala i v hlubokém moři ležet, sedět a pokřikovat na břeh k přátelům: "Nemůžete mi sem podat kafe?" Jeden pán se na moje povalování ve vodě dlouze díval a potom zachmuřeně řekl: "Viděl jsem to, nafilmoval jsem to a přesto tvrdím, že se to nedá! Je to proti přírodním zákonům!"

Přiznávám, že jsem s vodou měla i problémy.
Pětkrát mi vytopilo byt, z toho dvakrát na Štědrý den.
Jednou jsem se topila v moři, příboj byl tak silný, že jsem nemohla vylézt po skalnatých březích nahoru. Několik dnů jsem potom měla pozoruhodnou sbírku mořských ježků v kolenech. Tehdy to naštěstí ještě nebyli chránění mořští živočichové s přísným zákazem vývozu z krajiny, to bych tam asi seděla v kriminále dodnes, odsouzená na tisícpětset let.

A jednou jsem prožila dovolenou na Šumavě, když pršelo. Až do té doby jsem si myslela, že vím, co je déšť, ale to byl omyl. Déšť, který způsobil potopu světa, by se od toho šumavského měl ještě hodně co učit. Ta vytrvalost, plynulost děje, ty nenápadné přechody od deště silného k dešti ještě silnějšímu! Vycházeli jsme s mužem jenom "udělat hřebenovku" do blízkého obchodu a vraceli se ve stadiu, kdy mi nápad pejska a kočičky pověsit se na šňůru připadal jako jediné možné řešení. Původně jsme sebou měli čtyřletého syna, ale ten nás opustil už na druhý den. Bezostyšně využil skutečnosti, že sousedé měli pět dětí, zamíchal se mezi ně a věřil, že si toho nikdo nevšimne. Když jsme plavali z nákupu domů, zastavili jsme se u sousedů. V místnosti, kde zjevně po skončení zemětřesení vybuchla letecká bomba z druhé světové války a nejmíň dvacet puberťáků si tam nedávno dělalo večírek, se šťastně hemžilo šest dětí různého věku i pohlaví. Přívětivá sousedka, kterou příroda stvořila bez nervové soustavy, jim na oběd upekla borůvkové koláče, takže všechny děti si byly k nerozeznání podobné. Můj muž se pátravě podíval na mne, potom na souseda a řekl: "Tak vy jste se nikdy dřív nesetkali a neznali jste se? Zajímavé!"

Voda je častým námětem i v umění. V hudbě, na obrazech, v literatuře… Od křesla při počítači vidím ve své (už velmi okřesané) knihovně: Bromfield: Když nastaly deště, Hemingway: Stařec a moře: Melville: Bílá velryba, Simenon: Zločin na vodě, Šmíd: Proč bychom se netopili... a bestseller: Kolektiv proroků a evangelistů: Bible... Jonáš a velryba, přechod Židů přes moře suchou nohou, plavba Mojžíše po řece Nil, ale hlavně potopa světa jsou dosud nepřekonaná vyprávění o vodě.

Z českých básní na námět "voda" vybírám namátkou Sládkovu Křišťálovou studánku, Dykovu Devátou vlnu anebo Erbenova Vodníka. S ním mám, bohužel, spojenou potupnou, ponižující vzpomínku. Jako novomanželka jsem se pokusila uvařit svému muži brynzové halušky, slovenské národní jídlo. Říkal, že je miluje skoro tak, jako mne a momentálně možná i víc, protože prý má hrozný hlad. Recept vypadal jednoduše: k nastrouhaným bramborům se přidá mouka a hmota se hází po kouskách do vřící vody, odkud vyplavou na povrch halušky. Všechno jsem dodržela, ale halušky se mi neudělaly, jenom se mi v hrnci ukázala ta Erbenova báseň:
"Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola.."
Můj mužík netleskal. Ale zezelenal. Až do té chvíle si myslel, že se oženil se ženou, která umí vařit.

I jedna z nejslavnějších filmových scén se odehrává ve vodě. Ne, nemyslím Titanic, ani Čelisti. Myslím Felliniho film "Sladký život", kde se Marcello Mastroiani a Anita Ekberg šplouchají rozverně ve fontáně Di Trevi. Kdysi jsem na U3V psala esej o Fellinim a našla jsem vzpomínky pamětníků na natáčení této scény. Prý Mastroianimu bylo po několika opakováních scény zima a zahříval se vodkou. Podvečer museli natáčení přerušit, vodka není voda a má svou moc... Paní Ekbergové naopak vůbec zima nebyla, ani po celodenním pobytu ve studené vodě fontány. Filmoví odborníci tento rozdíl vysvětlovali rozdílným polstrováním obou protagonistů.

Jak člověk stárne, musí se chtě nechtě (nebo chtíc nechtíc, podle pohlaví) vzdát všelijakých životních radostí. Plavání mu vydrží dlouho. Já jsem takto na souši stará paní, belhám se pomalu, s holí a kdejaký pohyb mne bolí. Ale ponořte mne do přívětivé, teplé, čisté vody jezera... Tam ze mne okamžitě spadnou přebytečná léta i kilogramy, nic mne nebolí, voda odnese všechny moje trápení i bolesti...
A pustím se napříč hladinou...

Text:Blanka Burjanová

Ilustrace: Vladimír Lindner

*** 

Zobrazit všechny články autorky