Marie Zieglerová: BABIBAJKY (4)
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* 4 *
A já malé poupì, musím státi v koutì. Byla jsem moc nedobrá, mamince jsem odmlouvala, svoje hraèky nesklidila, polívku na stùl vylila, no¾ièkama dupala a pìknì se vztekala. Teï si tady pofòukávám, trucuju a just hodná nebudu! Mamèa mnì na zadek lepla a do kouta poslala, vùbec se jí nelíbilo, co jsem dìlala.
Ale no tak, drahé dítì, jen si postùj v koutku, taky by ses mohla doèkat bøezového proutku! A¾ tì párkrát pìknì štípne, však ty rychle pochopíš, ¾e tvùj odpor a vztekání k výprasku tì vedou blí¾. Ten je horší ne¾li koutek, tak¾e pøestaò trucovat, udìlej, co mamka øíká, a mù¾eš si zase hrát.
(Mezi náma dìvèatama: která mù¾e øíct, ¾e se jí to netýká? Jsme v tom v obou podobách od vìkù do vìkù! A holky, pøiznejte se, která mámì za zády nevyplazovala jazyk?!)
* * *
Tak co s tímhle kocourem? Je to poøádný potmìlucha, staèí se na nìj podívat. Myslíte si, ¾e se tak bla¾enì tváøí, proto¾e si nachytal pár myší k veèeøi? V¾dy» my dobøe víme, ¾e kocouøi se zrovna s chytáním myší nepøetrhnou, to nechávají koèkám, oni spíš takhle poèíhat si nìkde na stehlíèka nebo sýkorku, nebo navštívit tøeba kosí hnízdeèko s holátky. Anebo se vloupal do spi¾írny a ochutnával èerstvou hustou smetánku? To by mu tak bylo podobné, mlsnotì jedné vypasené.
Známe ovšem ještì i jiné dùvody, proè by se mohl milý kocour tak škòouøit. V¾dy» mu staèí posadit se za komín a zamòoukat a hnedle se za ním zaèínají trousit koèky z celé dìdiny. Dìlá mu to dobøe, ale taková poøádná bitka se ¾árlivými kamarády, i kdy¾ nìkdy konèí natr¾eným uchem nebo dírou v ko¾ichu, velice srdíèko potìší.
* * *
E hu ola kvi kvi á á, la baku! Í kewu brm brm ùúù kokóta ú? Plc ze le òam fu. Wukeky daj baj, Kiwik, míèoks od ouh, ohci. Inhop oj, Miwik jo ¾u¾u, »ìp tim subumo, ka o» menhits!
Pøeklad: (A hoši, nechoïme moc daleko ! Co kdyby se v tom køoví nìco schovávalo? Tady jsme ještì nebyli, musíme být opatrní. Zdá se, ¾e je èistý vzduch, to se mnì hodí, Kiwíku, skoèím si na chvilku do houštinky, nìjak mnì rozbolelo bøicho. Jo, ale pohni, major Miwík je u¾ nervózní, za pìt minut zaèíná zápas subumo, tak a» to stihnem!) Konec pøekladu.
Odletìli a od té doby na naší planetì rostou høíbky.
* * *
Jo ták! Ještì jste si nepøeèetli dnešní noviny, ani si od rána nepustili rádio? Tak¾e vùbec nevíte, ¾e na celém svìtì zaèala stávkovat strašidla! Od nejmenších strašidýlek po nejhroznìjší bubáky. Nevadí jim mrazivá zima ve starých hradních chodbách, nevadí jim smutné soví houkání, ani ¾e na nì u¾ skoro nikdo nevìøí. Ale s témìø absolutní elektrifikací jsou stále hùø k sehnání kostelní svíce, které navíc pøi ka¾dém závanu prùvanu zhasnou. A co je to potom za kvalitní strašení, kdy¾ jeden musí poøád v záhybech prostìradla hledat sirky, které, navíc zavlhlé, nedají ani jiskøièku nato¾ plamínek. Takhle aspoò baterka kdyby byla! No tak, buïte s námi solidární, my se vám odvdìèíme strašením na nejvyšší úrovni! Víte, jak vydìláte na cestovním ruchu? A spokojenost bude na obou stranách!
* * *
To se jednou jeden havran pøi hledání potravy zatoulal do cizího lesa. Bùh ví, ¾e by to normálnì neudìlal, to by mu tak ještì scházelo vlézt nìkomu do revíru! Jen¾e hlad je hlad, na dlani chlup neutrhneš a koukáním na krásu pøírody taky bøicho nenasytíš. No a proto¾e to byl les neznámý, lidskou sekyrou ještì nedotèený, nevyznal se v nìm.
… co bych za to dal , kdyby tady byl aspoò rozcestník!
A byl! To koukal, milý havran! Asi jako vy.
...co to je za legrácky ? Jaképak TAM a SEM? Pøiletìl jsem pøece od TAM SEM a to znamená, ¾e jsem teï TADY a proè to neukazuje taky JINAM? …
A proto¾e byl hodnì hladový, rozèílil se a poøádnì zakrákal. A to byste nevìøili, kolik kamarádù se mu ozvalo docela blízko. Kdy¾ se do sytosti nachechtali, pozvali ho k hostinì, posadili jej vedle pìkné havraní sleèny a na jedné vìtvi hustého smrku mu pøidìlili místo na spaní. Bydlí tam s nimi dodnes. A¾ do toho lesa jednou pùjdete na procházku, tøeba vás k tomu rozcestníku zavede. Otázka je, jestli umíte krákat?!
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky