Marie Zieglerová: BABIBAJKY (3)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* 3 *

Barevné obálky knih svítící novotou, nezaměnitelné aroma tiskařské černi, police nacpané k prasknutí, knihovny ode zdi ke zdi, tisíce příběhů, nedocenitelné životní zkušenosti… Stačí vztáhnout ruku, najít klidné místečko a číst!
Jak přesvědčit televizního či počítačového maniaka, že kniha je skutečně nejlepší přítel?! Kniha nepotřebuje připojení k žádnému serveru, nedělá si nároky na stále nové a nové antivirové programy, a když vypadne proud, spokojí se třeba i s baterkou nebo svíčkou či loučí. A co všechno nám ukáže! Stačí ťuknout na tlačítko fantazie a písmenka se mění v obrazy a vůně, slyšíme hlasy i volání kukačky v letním lese… A co všechno nás naučí! Například jak mají Venušanky zacházet s těmi z Marsu, aby v rodině vládl klid a mír. Ovšem nejvážnější argument ve prospěch knih je ten, že televizorem ani počítačem nohu stolu nepodložíš.
Auvajs! Nebijte mě, to jsem řekla jen na zkoušku, jak moc vám knihy přirostly k srdci.

* * *

Ale no tak, lidi, mějte přece rozum, vždyť už není středověk, nad Ignácem z Loyoly, už dávno roste tráva, tak s tím upalováním jděte do háje! Já dobře vím, že ďábelská krása se mi vyhnula na sto honů, takže to asi není ten pravý důvod, ale za tu trochu humoru, který vám občas vnutím, si upálení nezasloužím, i když se mi třeba podaří vás trochu štípnout. Ale to je opravdu něchťa, to jenom převracím látku ze všech stran a taky počasí má svůj vliv, no vidíte, jako právě teď! Zaplaťpánbůh, že je dneska pod mrakem, mlžno a vlhko, ani tomu roští se nechce do plamene. Tak už mě někdo pojďte odvázat, já vám za to napíšu nějakou pěknou babibajku, jo?!

* * *

No, ono se to pěkně slíbí, ale hůř plní. Balonky se tady na mě koukají docela zvědavě, bůh ví, co se jim honí tou barevnou hlavou. Třeba se jim stýská po pořádné české pouti, určitě by se chtěly vznášet lidem nad hlavami a utíkat z ruček mrňousů tam vysoko a ještě výš, kde by se ztratily mezi lehounkými obláčky, anebo by jim stačilo být uvázány pěkně v houfu u cukrářské boudy a lákat mlsálky na zaručeně pravý turecký med, od kterého jste zalepeni až za ušima a máte co dělat, abyste utekli dotěrným vosám, co si taky chtějí přijít na své.
Nebo se těší na pouťovou zábavu? No jo, ale to by nesměla být v tom malém zakouřeném sále, kde by se do nich třeba mohl strefit nějaký ochmelka zapálenou cigaretou. Taková vlahovečerní zahradní slavnost pěkně pod korunami rozkvetlých kaštanů, to by, myslím, bylo to pravé ořechové! Óóó, to by jim z těch věcí dole v šeru šla až hlava kolem… a vám taky, kdybyste viděli co ony . Ale musíte uznat, že mají docela pestrý život a lehkou hlavičku. Není to k závidění?!

* * *

Je dokonalý! Pohled na něj člověka pohladí na duši, jeho vůně podráždí chuťové buňky tak silně, že si prostě vůbec nedovedou představit, jak by mohly dál existovat, aniž by ochutnaly! A teď to přijde – opatrně utrhneme tu největší, nejkrásnější, nejzralejší bobuli, vložíme do pusy, jazykem přitiskneme k patru, zavřeme oči a pak už jen vychutnáváme… jarní větřík nad vinicemi, čistou letní šmolku, sluneční žár, rachot blesků za bouře a duhu usmíření nebes se zemí.
Je dokonalý i v tekuté podobě, když v naleštěné sklence obdivujeme jeho jiskru, necháme se unášet jeho nezaměnitelnou vůní, když ho válíme na půnebí… ale pozor na něho! Zradí příliš chtivé a žíznivé! A ty konce potom… to už je zase jiná kapitola...

* * *

Panovník nepanovník, zuby ho bolí stejně jako posledního ševce či ovčáka jeho království. A že by byl statečnější než oni? Taky napřed zkoušel předstírat, že vůbec neví o tom nebozezu, co mu rejpá v dásni, taky si po pár probdělých nocích poslal pro bábu kořenářku, že to snad spraví její lektvary, a když už nemohl myslet ani na státnické věci a v břiše mu kručelo hlady, protože krupicové kaše se král nenají a jak má potom vládnout, navštívil konečně královského zubotrha.
A teď si to užívá! Žádné umrtvení, žádná vysokofrekvenční vodou chlazená vrtačka, žádné pohodlí vypolstrovaného křesla, žádná pohledná sestřička! O něčem takovém přece neměl ani tušení v tom svém čtrnáctém středověkém století. To jenom my si takhle “lebedíme“.

***
Zobrazit všechny články autorky