Historky obrozenecké - Otec národa - II

Františka Palackého (1798 – 1876) jsme opouštěli na prahu padesátky. Z literatury je známo, že když své padesátiny slavil v roce 1903 Jaroslav Vrchlický, byla to velká událost a gratulanti ho oslovovali - ctihodný kmete. Palacký měl mít oslavy určitě stejně velkolepé. Ovšem, člověk míní… Přišel revoluční rok 1848.

Jako uznávaný politik, spisovatel a organizátor kulturního života byl pozván říšskými Němci do Frankfurtu na jakési předjednání připravované ústavy, ale svým slavným dopisem z 11. dubna 1848 tuto účast jednoznačně odmítl. V dopise píše: jsem Čech, rodu slovanského… oddal jsem se navždy svému národu… A téhle linie se opravdu držel po celý zbytek života. Dvakrát dokonce odmítl roli říšského ministra školství.

V tom pohnutém roce si zachoval rozvahu i silné národní cítění, českou věc obhajoval s vrozenou diplomatičností, ale trvale. Slovanského sjezdu, který byl zahájen 2. června, se zúčastnil i obávaný anarchista Michal Bakunin, ve své době revolucionář skoro démonizovaný. Samotný revoluční rok se u nás vyhrotil především ve druhé polovině června, v období tzv. „svatodušních bouří“. Připomenu jenom, že Praha byla doslova obléhaná, generálu Windischgrätzovi zabila zbloudilá kulka manželku a on potom postupoval opravdu tvrdě.

Sám Palacký v jednom dopise píše: Během vyjednávání začali mlynářští chasníci, kteří byli opilí, střílet na vojáky, a to se stalo příčinou zpustošení ve městě. Prostě ta doba nebyla jednoduchá, Palacký se snažil vyjednávat a není tajemstvím, že se v rámci kritických dnů ostře střetl i s J. V. Fričem (podle mnohých historiků trochu zpovykaným synkem bohatého pražského advokáta), později odhalený konfident Sabina v bouřlivém roce dokonce požadoval pro Palackého smrt. Palacký určitě nebyl typ revolucionáře na barikádách, celoživotně byl ale statečným a přesvědčeným vlastencem, který chce sloužit svému národu.

Názor Karla Marxe, který nám komunisté zapomněli sdělit, bude pro někoho možná hodně překvapivý: Tak skončili v přítomnosti snad navždy snahy Slovanů v Německu o znovunabytí nezávislé národní existence… Umírající český národ podnikl poslední pokus, aby získal svou někdejší životaschopnost – pokus, jehož marnost bez ohledu na všechny revoluční úvahy dokázala, že Čechy, i když někteří z jejich obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí, nemohou od té doby existovat jinak, než jako část Německa…

Období „Bachova absolutismu“ a další roky Palackého života už probíhaly trochu mimo politiku, roli vůdce národa přebíral jeho pozdější zeť F. L. Rieger. Palacký se z politiky i z veřejného života hodně stáhl a začal se víc věnovat rodině, jak slíbil své nemocné manželce, jejíž zdravotní stav se začal zhoršovat. Pochopitelně se dále věnoval práci v archivech a pokračování svého stěžejního díla o českých dějinách.

V r.oce 1850 byl jmenován předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla a o šestnáct let později byl pověřen položením základního kamene k této stavbě. Palacký šel v čele Havlíčkova pohřebního průvodu, což bylo c. a k. úřady považováno za velkou provokaci. Byl také předmětem fízlování císařské policie.

Palackého rodinný život probíhal opravdu šťastně, dcera Marie se stala manželkou jeho přítele a spolupracovníka Riegra, syn Jan úspěšně vystudoval doma i v zahraničí, a tak štěstí rodiny kalil jenom zhoršující se zdravotní stav jeho milované manželky Therese, která v roce 1860 zemřela.

Ve stejném roce se ještě vrátil do politiky. Patřil ke staročechům a jak je v kraji zvykem, mladočeši a staročeši dělili vlastence skoro napůl. V roce 1861 byl zvolen do českého sněmu a ve stejném roce jej císař František Josef I. jako prvního Čecha nešlechtického původu jmenoval doživotním členem Panské sněmovny. Opravdu velká sláva ho čekala při oslavách jeho sedmdesátin, tam se také zrodila jeho přezdívka Otec národa.

Poslední dějství toho bohatého a plodného života bylo také velmi slavné. Vděčný národ se s Františkem Palackým rozloučil opravdu důstojně. Pro pořádek ještě dodám, že věčný spánek spí na starším hřbitůvku v dnešních Neratovicích, kam dnes patří panství, které kdysi zdědil po svém šlechtickém tchánovi.

Zakončím dvěma známými myšlenkami Otce národa:

Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného.
Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora