Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Boty z toulavého telete

Ty boty z toulavého telete jsem opatrovala mnoho let. Byly pro mne motivací k mnoha nádherným cestám, poznáním nových scenerií a zákoutí, které hladily duši a uklidňovaly rozbrnkané nervy, ať napětím v práci, nebo dohadováním se s mými nezdárnými dětmi. Po téměř čtyřiceti letech jsem jim je předala, ale jejich poslání (ani jedno z nich) neocenily. Dcera v době volna nejraději brouzdá po obchodních komplexech a syn po internetu. Oba svorně tvrdí, že v dobách svého mládí si se mnou užily všeho do sytosti.

Magickou moc na mne mělo první teplé zavanutí větru, nebe bez mráčku a sluneční svit, slibující den provoněný prvními jarními květy, příslibem dobrodružství a bezstarostného toulání se nedalekým lesem. V patnácti letech jsem získala řidičský průkaz k řízení malého motocyklu, a tatínek mně koupil jednosedadlový motocykl zn. Pionýr. Od té doby jsem se vydávala na mnoho výprav do blízkého i vzdálenějšího okolí. Dost často sama, někdy se svým dlouholetým kamarádem z jízdárny.

V létě jsme se nejraději jezdili koupat se do kaolinového jezírka, ležícím mezi Lažánkami a Maršovem, v blízkosti Veverské Bítýšky. Fascinovali nás ty zářivě bílé stěny, místy bohatě porostlé modrou lupinou, ve které se odráželo samo nebe. Voda v jezírku měla spíš nazelenalou barvu a průzračnost dávala tušit její hloubku. Kaolinové jezírko vzniklo po těžbě kaolínu, který byl objeven v roce 1908, v hloubce okolo 8 metrů pod povrchem. Těžilo se zde až do roku 1930 a vytěžený materiál obohatil nejednu sklárnu kvalitním materiálem. Původní hloubka jezírka byla čtyřicet metrů, ta současná je něco kolem deseti metrů. Na této lokalitě bylo půvabné to, že pokud člověk nestál na jeho kraji, nebylo v terénu vůbec vidět. Dalším příjemným zjištěním byl fakt, že nebyla navštěvována davy koupání chtivých lidí a celková atmosféra působila na člověka osvěžujícím a uklidňujícím dojmem.

Dalším pozoruhodným objektem bylo zařízení n. p. KRAS, které se později stalo majetkem OP Prostějov. Mluvím o loveckém zámečku Karlštejn, který je některými zdroji uváděn jako střecha Evropy. Při dešti prý z jedné střechy teče voda do Černého moře a s druhé střechy do Severního moře. Objekt se nachází nad Svratouchem v lesích Českomoravské vysočiny. Zámeček byl postaven v letech 1767 – 1776 a jeho majitelem byl Filip Kinský z rychmburského panství. Stavba byla provedena v rokokovém stylu. K objektu patřila i velká jelení obora. Do areálu je vsazena kaple sv. Jiljí. V roce 1823 koupil zámek rod Thurn – Taxisů a byla v něm zřízena myslivna. V roce 1945 byl zámeček znárodněn a v šedesátých letech jej získal OP Prostějov. Zde jsem strávila s rodinou nejednu dovolenou. Jedinou nevýhodou byl fakt, že po výstupu z autobusu nás čekala asi hodinová túra do kopce s vybavením pro celou rodinu. Neslo se nejen oblečení, ale i povlečení a jídlo na celý týden. Během pobytu jsme vždy 1x za týden sešli dolů do Svratouchu, kde jsme dokoupili nejnutnější potraviny a opět je na zádech vynesly nahoru. Cesta vedla rozkvetlými loukami a za doprovodu ptačích trylků, zpěvu skřivanů, bzukotu všeho možného a nepřetržitého tlachání dětí, jsme šlapali se zatvrzelou zarputilostí vstříc ke svému cíli. Ještě že se bylo na co koukat a všemu možnému se podivovat, ať už to bylo přepychového golfové hřiště, v době totality celkem neznámý fenomén, nebo krásně upravené dřevěné chalupy, s perfektně zastřiženým trávníkem a množstvím kvetoucích květin. Okolí kolem Karlštejna lákalo k dlouhým a zajímavým procházkám a Zkameněly zámek, Perníčky, Devět skal, nebo Žákova hora byla pro děti místem cest za dobrodružstvím. Domů jsme jezdili obtěžkáni spoustou nasušených hřibů a kyblíky plných sladkých borůvek. Někdy jich bývalo tolik, že stačilo vybrat si místo, usadit se a pak už je sbírat v dosahu svých paží. Jindy jsme nenašli téměř nic a bylo otázkou naší cti, dovést domu aspoň skleničku, na ochutnání dědečkovi a babičce. Děti ovšem takové dilema neřešily. Sbíraly hlavně do své pusy, ať jich bylo málo, či hodně.

Další námi hojně navštěvovanou lokalitou bylo Sklené, které se opět nalézalo v kraji Českomoravské vysočiny. Objekt byl majetkem Výzkumného ústavu geologického a jezdili jsme tam vlakem, obyčejně v pátek odpoledne a v neděli večer jsme se vraceli domů. Osada byla založena v roce 1407 a obyvateli byli převážně skláři. V okolí vesnice se určitou dobu těžila železná ruda. Chata, kterou jsme navštěvovali, byla vlastně dřevěná bouda se čtyřmi palandami a propanbutanovým vařičem sloužícím k přípravě jídla. Součástí bylo základní vybavení, nádobí, talíře, pár hrnců, deky a polštář. Opět jsme si museli s sebou nosit povlečení, jídlo a oblečení. Hodinová cesta vždy uběhla v radostném očekávání dobrodružství, které na nás následující dva dny čekalo. K chatě patřila i pramice a nafukovací kajak, kterého děcka náležitě využívala. Vždy k večeru, kdy byla voda nejteplejší, jsme vyjížděli na hladinu rybníka a věnovali se nám nejoblíbenější činnosti, koupání. Někdy jsme jen tak leželi na nafukovacích matracích a sledovali cvrkot kolem sebe. Zlatavého záblesky slunečního dne na vodní hladině, kvetoucí lekníny, houštiny orobince, vodních kosatců a puškvorce, běh neúnavných vážek a mlaskání kaprů, chytajících na hladině zbloudilé mušky. Jediným nešvarem této lokality byli komáři, kteří nám ztrpčovali život, zvlášť když jsme si doma zapomněli lahvičku s repelentem. Pak jsme se mazávali bahnem, nebo jsme nechávali hořet u chaty malý čoudící ohýnek, abychom se alespoň na chvíli zbavili těch malých neřádů. Pro pitnou vodu jsme chodili do lesa, k nedalekému prameni a při té příležitosti obešli naše známá místa a sebrali hříbky, které na nás trpělivě čekali.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale o tom zase někdy příště. Jedno je však jisté. Ať si říká kdo chce, co chce, díky n. p. KRAS jsem mohla navštívit mnoho krásných míst. Příspěvky a zanícení lidí, kteří organizovali různé zájezdy, mi umožnili často své boty z toulavého telete navlékat na nohy.

Irena Atzlerová

***

Zobrazit všechny články autorky