Faunovo velmi pozdní odpoledne
Aby nedošlo k nedorozumìní: Faun je samozøejmì antické bo¾stvo (plodnosti), ale podle Vìry Chytilové i stárnoucí mu¾, který si chce ještì u¾ít… Mojí inspirací se stal jak Faun, tak i ta „pozdní odpoledne“, pozdní a velmi pozdní odpoledne jednoho pomìrnì dlouhého ¾ivota. Leccos ještì musím objasnit, okomentovat, pro mùj pøípad je i „stárnoucí“ minulostí, koncovým úsekem stárnutí je jednoduše „stáøí“. Proè by si nemohl u¾ít starý mu¾, mù¾e-li si u¾ívat stárnoucí.
Ale to u¾ívání má mnoho významù, vøelou ¾enskou náruè, bohatì oblo¾ený gurmetùv stùl…Tak velké nároky nemám, pro mne znamená pøedevším vychutnávání, pro¾ívání zahrádky, nejbli¾ší pøírody, ale ještì nìco, hru s písmenky (øekla by naše pøítelkynì z rodu ST).
To pozdní odpoledne nejprve ztoto¾ním s jedním skuteèným odpolednem, v jeho závìru jsem si se zalíbením prohlédl novì vykonanou práci. V té kratièké exposici ¾ivota, dne, chvíle, jednoho jediného bodu na trajektorii ¾ivota dlouhého více ne¾ osmdesát let jsem vychutnával své dílo…
Nejprve se musím pøiznat, mám rád výšky. Ve svém prvním zamìstnání jsem se v¾dy s chutí ujal úkolu zdolat 137 metrù anténního sto¾áru rozhlasového vysílaèe ke kontrole varovného osvìtlení, v tìch výšinách se cítíte volný jako pták, jen se rozpøáhnout, rozletìt se alespoò v myšlenkách…
Vrátím se v èase o nìco zpìt, do jednoho pozdního podzimu. Tìch mých patnáct odrostlých, vysokých starých jabloní a nejen jabloní, volalo po omlazení. Zestárly, ještì daleko rychleji ne¾ já, ale na rozdíl ode mne se dají omladit, pøimìt k novému rùstu, výkonu, plodnosti. Tvrdí se, ¾e doba vhodná pro øez je úplný vegetaèní klid, snad leden, únor, nejpozdìji bøezen, ale vím, ¾e mùj soused, zkušený ovocnáø, toto pravidlo léta úspìšnì porušuje a øez koná o podzimu. U¾ jsem se pøiznal, výšky odjak¾iva miluji, tak alespoò tìch pár metrù… Tehdy jsem ještì cítil nìco sil, øíkal jsem si, z jara to u¾ mù¾e být úplnì jinak, tak jsem se pøes varování mé dobré ¾eny pustil do prý docela nároèné práce, prý spíše pro mladé. Stihl jsem jen èást, èást zùstala na jaro…
Podobnou otázku jsem si opìt polo¾il na jaøe: dnes, v této chvíli ještì mám nìco sil, ještì bych si mohl nìco u¾ít, za rok, za mìsíc, zítra u¾ to nemusí být pravda.
A tak jsem se dal do díla. Lezl tu po štaflích, tu po dlouhém ¾ebøíku, opøeným do koruny, støíhal, øezal, balancoval v docela pozoruhodné výšce. Vìtšinu z nich, pøerostlých, opotøebovaných vìkem, jsem sní¾il o patro, prosvìtlil, zjednodušil. Došlo i na jednoho velikána, vysokou, urostlou višeò (loni poskytla skvìlou, chutnou, bohatou úrodu). Byl jsem pøi tom neustále okøikován, prý bych se v mém vìku u¾ mìl vyvarovat podobných nerozvá¾ných experimentù, má drahá polovièka mi neustále pøipomínala osud dobrého známého, ten dobrých rad nedbaje pøistál støemhlav pod vysokým ¾ebøíkem a po delším stonání se rozlouèil s tímto svìtem. (Zbyteèná starost, v¾dy» je mi jenom nìco málo pøes osmdesát.) Proto také sousedící tøešeò, ještì zdatnìjší, vyšší, mohutnìjší zùstala nedotèena, pøesto¾e jsem si uvìdomoval, ¾e pøíští sklizeò je ohro¾ena, navíc by u¾ musela probíhat za asistence helikoptéry.
Celý zbytek pozdního podzimu, celou zimu, i první dny jara jsem pak neustále chodil kolem ní a vyhlí¾el ty správné body pøípadného øezu, odhadoval její budoucí tvar, posuzoval, o co bude krásnìjší, pøístupnìjší, jak na nových pøírùstcích vìtví zarodí. Moje drahá samozøejmì mnohokráte postøehla mé tajné úmysly, neustále pøipomínala, ¾e netou¾í ošetøovat mé polámané hnáty, docela ji staèí mé náøky na bolavá kolena, kyèle, tøísla, ¾e z toho dlouhatánského ¾ebøíku urèitì sletím, jako Tonda…
Jednoho jarního velmi pozdního odpoledne jsem ale koneènì vytušil tu správnou chvíli, vìdom si, „¾e letos, dnes, v této chvíli ještì to pùjde, ještì to zvládnu, ještì bych si mohl nìco u¾ít, za rok, za mìsíc, zítra u¾ to nemusí být pravda“. Velikáni na jaøe (ten zahradní domek je vysoký asi 2 metry)
Vystihl jsem okam¾ik, kdy má drahá byla naplno zaujatá svými domácími pracemi, nenápadnì jsem propašoval ten skládací ¾ebøík ze dvora na zahradu, ty tøi díly jsem poskládal, daly nìco kolem pìti a pùl metru, ještì¾e je to hliník, pomìrnì lehký, podaøilo se mi to bez pomoci postavit, opøít. Strategický plán byl dávno hotov, staèilo všeho všudy pìt – šestkrát ¾ebøík pøemístit, pìt – šestkrát zdolat tìch pár metrù, pìt-šest správnì volených øezù elektrickou pilou, tu a tam jsem musel balancovat a¾ na poslední pøíèce, ale koruna stromu byla pevná, bytelná, poskytla mi dostateènou ochranu. U¾ jen nìco pozornosti, aby mì ta obrovská, mnohametrová, dvaceti - tøiceti kilová rozvìtvená ramena stromu, která se po dokonèení øezu octla jakoby ve vzduchoprázdnu, nepraštila po hlavì. (Pøiznala se, všimla si, co dìlám, ale nemìla odvahu jít se podívat na moji exhibici, nakonec s ulehèením zaznamenala, ¾e další výšková akrobacie se u¾ nebude konat.) Dílo bylo bìhem hodinky dokonáno.
* * *
V tìchto dnech se potvrzuje, ¾e mùj zásah mìl smysl. Tøešeò i višeò krásnì zarodily, úroda jabloní je také slibná. Zbývá odpovìï na malou otázku: kdo tu úrodu v tìch výškách, které zbyly i po mém zásahu, sklidí? Ale v¾dy» je mi teprve tøi a osmdesát!
Foto autor – kolá¾ pro SeniorTip Mara © Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora