Eva Procházková: Jak jsem se stala redaktorkou...

Adolf Kašpar, malíř Babičky

Dílo Boženy Němcové mám ráda. Pohádky, povídky….a hlavně Babičku. Jako dítě jsem ji moc nemusela, přestože to tenkrát ve škole bylo povinné, poetiku té knihy jsem objevila mnohem později, v souladu s názorem Heleny Sobkové- rozhovor s ní jsem tu před pár měsíci také zveřejnila. Božena Němcová mě zaujala i jako tajemná žena, plná protikladů, s vlastnostmi, s nimiž bych se dokázala ztotožnit i s těmi, které jsou pro mne nepochopitelné. Žena opředená tajemstvím – kdo byli vlastně její rodiče je dodnes záhadou, kterou se zatím nepodařilo spolehlivě rozluštit, úvahy o jejím životě se průběžně objevují v různých časopisech i vědeckých knihách.

Když jsme byli vloni na dovolené v Mariánských Lázních, probíhala tam právě vernisáž obrazů Adolfa Kašpara. Malíře, který je navždy s Boženou Němcovou a zejména Babičkou pevně spojen. Nemohla jsem si ji nechat ujít. Výstavu zorganizoval malířův vnuk, dnes už 72 letý pan Pavel Horník. Dala jsem se s ním do řeči, vyměnili jsme si vizitky. Ke vzpomínání na jeho dědečka jsme se potom sešli v Praze o pár měsíců později.
Vzpomínky pana Horníka otiskl časopis Doba seniorů koncem dubna letošního roku pod titulkem

Můj dědeček Adolf Kašpar (1877 – 1934)

Pan Pavel Horník (72) je fotograf, milovník opery a hudby vůbec. A je jedním z vnuků slavného malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara. Když v roce 1903, tedy přesně před 110 lety, poprvé vyšla Babička s jeho ilustracemi, byla to senzace. Malíři tenkrát bylo pouhých 26 let. A od té doby, když se nás někdo zeptá, jak vypadala babička Boženy Němcové, víme to. Známe ji z ilustrací Adolfa Kašpara.

Narodil jsem se až po jeho smrti, ale že byl dědeček slavný, jsem si uvědomil velmi brzy. Babička s maminkou mi o něm vyprávěly, ukazovaly obrázky v knížkách – tohle nakreslil děda. Bylo to ještě před tím, než jsem začal chodit do školy. Prohlížel jsem si ty knížky s velkým zájmem a moc mě mrzelo, že děda už není. Maminka byla jeho jediná dcera, byla k němu velmi citově vázaná. Byl jejím idolem. Ještě na smrtelné posteli, když v 92 letech umírala, mluvila o tom, že se jí o tatínkovi zdává.

Měli jsme doma 42 svazků Jiráskova díla. Všechny jsem je přečetl, zcela dobrovolně, když mi bylo tak osm nebo devět let. Historie mě velmi bavila a dědovy obrázky vzbuzovaly mou představivost. Žili jsme s bratrem ve velmi podnětném kulturním prostředí. Rodiče nás často brávali na výlety po starých hradech, procestovali jsme Slovensko, maminka nás vždycky upozornila, kde všude děda maloval.

Když se natáčel seriál Potomci slavných, vypátral někde scénárista a režisér Václav Filip, že Adolf Kašpar v Moravském divadle v Olomouci navštívil 40krát představení Prodané nevěsty! Do divadel chodil velmi rád, měl s sebou vždycky papír a tužku, kreslil si skici herců i diváků a doma je přetvářel v akvarely. To mám asi po něm, já zas do divadel chodím vždy s fotoaparátem. Ale hudbu velmi miluji a nevím potom, co mám dělat dřív, jestli fotit nebo poslouchat.

Miluju především opery, vyrážím za nimi i do světa, je to můj celoživotní koníček. Nafotil jsem například padesát různých inscenací Prodané nevěsty v různých zemích Evropy. V dubnu letošního roku bude výstava těchto fotografií v rodném domku Bedřicha Smetany v Litomyšli.

Jako potomek rodiny, která nevykazovala zrovna dělnický původ, jsem musel vystudovat technickou školu, ale fotografii jsem se začal věnovat sám. Celý život jsem pracoval jako umělecký fotograf, fotografoval jsem hlavně témata spojená s hudbou – Českou filharmonii, Národní divadlo, herecké a pěvecké špičky naší divadelní scény, kalendáře, publikace.

Můj dědeček a hudební skladatel Josef Suk byli velmi dobří přátelé, když jsem fotil jeho vnuka, houslistu Josefa Suka, rychle jsme se domluvili. Jméno Adolf Kašpar mi otevíralo mnohé dveře, vždyť třeba Alois Jirásek houpával mou mámu na kolenou. Technika fotografování se dá naučit, ale „umělecké oko“, to ve vás musí být. Možná to mám po dědovi.

V mých stopách jde i můj syn Petr, fotografování se profesionálně věnuje i jeden z jeho dvou bratranců, syn mého bratra. Oba už vystudovali umělecké školy, a to, co já jsem musel pracně získat samostudiem, oni dostali naservírováno jako na dlani. Některé koncerty fotografuje se mnou, pomáhá mi i s organizováním různých výstav. Syna i oba synovce jsem do kultury zasvětil, odmalička jsem je vodil do divadel, na koncerty, na výstavy.

Geny k malování jsem po dědečkovi nezdědil, ostatně to ani moje maminka. Ale díky tomu, co jsem viděl, mi zůstal krásný vztah k výtvarnému umění. Moje maminka byla vychována trochu postaru. Měla francouzskou vychovatelku, uměla cizí řeči, milovala kulturu. Hodně si s námi dětmi vyprávěla, věnovala se nám a nikdy nechodila do práce.

Píšu seriály o divadlech, recenze na různá divadelní představení. Můj koníček mě přivedl až k cestovatelské vášni. Když zjistím, že někde ve světě uvádějí zajímavou operu, zařídím si to a jedu. Fotil jsem Janáčkovské inscenace v divadlech v J. Americe, v Austrálii v Sydney, v Argentině. Viděl jsem představení v Chile, v Mexiku, mám zmapovaná divadla v Brazílii, Peru, Argentině – jsem vlastně cestovatel a fotograf. Svými články přispívám do hudebních časopisů a na internetové servery.

Mám velmi rád Boženu Němcovou a její knihy, už od pohádek. Víte, velmi slavný dědečkův obrázek „Božena Němcová na jiřinkovém plese“ – to je moje maminka. Dědovi stála modelem, když jí bylo šestnáct. Ten obrázek mám doma v originále. Je mi ze všech nejdražší a nikdy bych ho nikomu nedal. To spojení Božena Němcová-moje maminka mám hluboko v sobě.

Dílo mého dědy – malíře Adolfa Kašpara – obsahuje kolem tří tisíc obrázků. Většinou víme, kde co je. Hodně jeho obrazů a ilustrací vlastní naše rodina, některé má Památník národního písemnictví v Praze, hodně jich babička s maminkou věnovaly po dědově smrti do jeho památníku v Lošticích na Moravě. Jeho obrázky nejsou na prodej. Soubory mají většinou instituce, volné věci vlastní potomci jeho přátel a ti je neprodávají, naše rodina samozřejmě také ne. To nepadá vůbec v úvahu. Spíše když se někde nějaký obraz objeví – ale to bývá velmi zřídka, snažíme se ho získat. A k tomu jsou vychováni i naši potomci.

Dědeček zemřel nečekaně ve věku 57 let, když s babičkou cestovali po Šumavě a děda si maloval skici k románu J. Š. Baara Paní komisarka. Je skoro symbolické, že Boženou Němcovou jeho kariéra začínala (Babička) a také končila (román Paní komisarka je právě o ní). Dědeček je pochován v rodinném hrobě na Vyšehradě.

Adolf Kašpar miloval Moravu, odkud pocházel, Olomouc. Na studia ale přijel do Prahy, a protože jeho bytná na Kampě měla mladou dceru, děda se brzy oženil a na Kampě zůstal. Já miluju Prahu – potřebuju ji, její architekturu, kulturu. Venkov a příroda mě neláká. Pravidelně navštěvuji divadla, musím mít kolem sebe ruch, ne klid. Žiju obklopen dědečkovými věcmi – nábytkem, obrazy, drobnými předměty, přivezenými do mého bytu z Kampy. Jako by tu byl se mnou. Obývacímu pokoji vévodí dědečkův portrét od malíře Kopřivy.

Mrzí mě, že o něm lidé moc nevědí, všichni ho znají jen jako ilustrátora. Maloval i obrazy, tvořil i krásnou volnou grafiku, ale bohužel s tím brzy přestal, protože na to neměl čas. Úspěch jeho ilustrací k Babičce jeho kariéru raketově nastartoval, zároveň mu ale vymezil pole jeho působnosti a nepustil ho jinam. Před smrtí si prý povzdechl: Jsem „jenom“ ilustrátor. Nemohl odmítnout, když ho o ilustrace ke svým románům žádali Jirásek, Rais…

Babičku ilustrovalo kromě něj i několik dalších malířů, navždy však zůstane zafixována podle ilustrací mého dědečka, je to takový jeho krásný pomníček. Máme doma snad všechna vydání Babičky, která ilustroval, jsou jich desítky. Je mezi nimi i italské či německé vydání.

Moje maminka se po dědově smrti snažila uchovat jeho památku, udržovat jeho dílo v povědomí veřejnosti, organizovala výstavy jeho obrázků. Pomáhal jsem jí s tím a teď to dělám sám a dělám to velmi rád. Převzal jsem to po ní, můj syn to jednou přebere po mně, už teď mi pomáhá. Máme zkušenost s organizováním svých fotografických výstav, letos jich bude několik.

Ale ta nejdůležitější, souborná výstava obrazů a ilustrací mého dědečka, malíře Adolfa Kašpara, se chystá na příští rok, kdy budeme vzpomínat 80. Výročí jeho úmrtí. Proběhne ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, kde studoval, v krásných reprezentačních prostorách. Velmi se na to těším, i když mě čeká hodně práce a starostí. Věřím, že výstava dobře dopadne a bude veřejností příznivě přijata. Dědečkovo dílo si to zaslouží.

***

Zobrazit všechny články autorky