Marie Zieglerová: BABIBAJKY (2)
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* 2 *
Krindapána! Co to bylo za tvora, který tady nadìlal tyhle šlápoty? Trochu mi to pøipomíná poøádnou chlapskou jedenáctku. Ale ne fotbalovou! To by ještì scházelo, aby tolik mu¾skejch mìlo tak velikou nohu! A vùbec, proè jsou ty šlápoty tak èerný? To vypadá, ¾e nìkde nìkdo rozlil barvu na školní tabule a jinej nìkdo pak prošel tou èernou lou¾í. No, normální èlovìk by to neudìlal, to dá rozum. A hele, on to opravdu nemohl být normální èlovìk, proto¾e tady tomu narostly prsty opaènì!
Jestli to není náhodou ta proslulá lupièská banda, co si øíkala Èerná ruka èerná noha. Mìli takovou hymnu, co zpívali, ne¾ šli loupit. Jak to jen bylo?
Èerná ruka èerná noha objeví se dneska znova, boj se, boj, lítý bude boj; vùbec na nic neèekej, na útìk se honem dej.
Uklidním vás, padla kosa na kámen, pochytali je a zavøeli do vìzení na Špilas. Ale èervíèek pochybností se pøece jen kroutí: pochytali je opravdu všechny?!
* * *
Tak u¾ necháme strašení, to není dobré pro nervovou soustavu a taky ¾aludek trpí, ještì z toho dostaneme vøedy nebo gastritidu. Na rozdíl od èerných šlápot na èisté podlaze je pohled na mistra kuchaøe v bílém velmi uklidòující. To rychlé staccato no¾e krájejícího cibuli, syèení rozpáleného oleje, do kterého právì vlo¾il køehounký kuøecí øízeèek, vùnì linoucí se z hrnce s polévkou …a tak dál a tak dál …
No, pøátelé, pøišli jme právì vèas. Na sváteèním ubruse nablýskané pøíbory a talíøe, sklenièky se jen jen tetelí v oèekávání muškátem vonícího moku. Nadechujme zhluboka, aby nám neunikl ani ten nejjemnìjší závan vùní linoucí se z kuchynì. Koneènì! Nechejte si chutnat!
A pokud vás maminka nenauèila vaøit, vdejte se za mistra kuchaøe, milé dámy!
* * *
Vykládaly si tuhle dvì tu¾ky, ¾e u¾ je to nebaví jen tak se povalovat v šuplíku. V¾dy» tam ani nic není vidìt pro samou tmu, špatnì se jim dejchá, proto¾e na nì nìkdo hodil jakýsi poèmáraný sešit s oslíma ušima a vùbec … jsou na svìtì pøece proto, aby kreslily a psaly, ne ?
Kdy¾ je malá ruèka vylovila na svìtlo, byly celé ztuhlé a hroty mìly ulámané.
Ó, co by za to daly, kdyby znovu le¾ely v obchodì a záøily novotou. To mìly špièky ostré jako jehla a teï – jaká potupa! Jo, milé tu¾ky, ¾ivot není peøíèko, a jestli chcete aspoò trochu vypadat jako kdysi, strète pìknì hlavièku do oøezávátka. A ¾ádné fòukání, ¾e to bolí! Myslete na výsledek!
* * *
Nejsem ¾ádný televizní maniak, co musí vidìt všechno a pokud mo¾no i na všech stanicích. Sice si obèas v programu vyberu, co by tøeba stálo za podívání, ale praxe je taková, ¾e se k televizi stejnì dostanu a¾ v podveèer a to si nejradìj najdu nìco o pøírodì. A vèera se mi dostalo pøekvapujícího pouèení o motýlech. Bo¾e, taková to jsou køehká a krásná stvoøení a jak graciéznì poletují z kvìtu na kvìt!
V ú¾asu jsem ale zírala, jak se slétají k bohatì prostøenému odpadkovému „barpultu“, aby si vychutnali zkvašené š»ávy nahnilého ovoce zalitého všelijakými fujtajbly. A jako opilci taky skonèili!
Nìkteøí vrávorali a neudr¾eli se na nohou, jiní se pøímo polo¾ili na místì èinu, nedokázali ani køidélkem pohnout. Jaká to podobnost s èlovìèím svìtem! ®e by Matka Pøíroda nadìlila neøesti do vínku všem svým tvorùm?!
* * *
To byl jednou jeden chrabrý rytíø, jak u¾ tak mnozí rytíøi bývávali. ®il se svojí paní v kamenném hradu na nedostupné skále, odkud byl krásný rozhled po kraji. Aby nevyšel z formy, pilnì se cvièil ve zbrani a úèastnil se všech rytíøských turnajù, které jeho panovník poøádal, a málokdy se nìkomu podaøilo vyhodit jej ze sedla. Kdy¾ vyjel na kolbištì ve vycídìné zbroji, nejen oko jeho ¾eny na nìm zálibnì spoèinulo .
A dnes stojí na tiché chladné chodbì hradu, kudy od podzimu do jara projde snad jen noha kastelána, jeho prázdné brnìní. Aèkoli kdo ví, tøeba se za temných nocí vyloupne z obrazu postava chrabrého pána, nasouká se do ¾elezného obleku a znovu pro¾ívá všechna dobrodru¾ství mladých let. To pak zpod helmice záøí ¾havé oèi a ruka mává tì¾kým palašem, jako kdy¾ pírkem lechtáte za uchem .
Tak u¾ to chodí. I kdy¾ se tìlo dávno na prach rozpadlo, dokud ¾ije podobizna, ¾ijí i vzpomínky na vykonané èiny .
Ach, zapomnìla jsem vám øíct, ¾e si èasto povídá, procházeje se sínìmi, s krásnou paní zahalenou bílými závoji.
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky