Naďa Vencovská: Jezevče - z nory ven

Tak mi to zavařila, ta Procházková!!! Začne mne vyšťourávat z mého poklidu stařičké seniorky, co si lebedí za kamny, natírá kolena a polyká haldy knih, které jí nestačí vozit milá Jindřiška - vždy plnou banánovou krabici - jednou za čas z místní vzdálené knihovny. No tak vzdálené - pro zdravé nohy je to v malé Blatné co by dup, ale těm mým se občas nechce chodit vůbec. A letošní předlouhá zima - co si budeme povídat, spíš podporovala čtenáře, než chuť chodit na procházky.

A tak jsem si jednoho dne řekla, že sama sobě škodím, když se moc nehýbu a popřemýšlela, jak se rozcvičit opravdu pořádně. Aha! Vždyť nedaleko Blatné, skoro jako předměstí, je Mačkov a tam domov pro postižené děti a pro ty je v domově bazén, který pro jejich potřebu využívají dopoledne, ale jinak jeho využití nabízejí okolí. Za úhradu samozřejmě, každá korunka je dobrá, natož domovu, co "páše" dobro na dětech. Vlastně dnes už i na řadě dospělých, jak jsem nedávno zjistila, když nám do domu pro seniory přijela krásně zazpívat skupinka těch odrostlejších, kteří v domově žijí více let.
Zaplavat si! To bude panečku nejlepší lék na ztuhlé tělo!

A tak jsem si vymajlovala termíny návštěv v bazénu, dohodla se s místními milými dívkami v sociální službě, že mne tam zavezou a zase vrátí až před dveře domu seniorů a přiblížil se den prvního plavání. Já pořád sama sobě předstírám, že to s tím věkem není pořád ještě ouvej, ale asi bude, protože ten den jsem se tam chystala jako do velké bitvy. Odjezd byl stanoven na 15:15 hod., ale já už od oběda měla chodítko v pohotovosti u dveří, několikrát jsem se přesvědčila, že mám v tašce plavky a ručník, zkontrolovala peněženku, abych měla na vstupné, dokonce jsem si do taštičky na dveřích nacpala i mobil a klíče od bytu - no až jsem si sama sobě připadala jako cvok. Je vidět, že věkem člověk ztrácí glanc a je nervák větší, než kdy býval.

Konečně jsem doslova vynutila na hodinách ten kýžený čas odjezdu, vskočila do bot, popadla Pejska (pamatujete, mé chodítko se nazývá Pejsek, protože se mu za deštivého počasí musí po vycházce mejt nožičky), klap - a už mířím k výtahu, když se mi doslova zastavilo srdce! Taštička s peněženkou, mobilem i klíči zůstala viset na dveřích!!! Jezusku!!! Došourala jsem se ke kanceláři našich sociálek, Jaruška vesele vyběhla a když viděla, jak se tvářím, nahnala mne do auta a začala jízda po Blatné. Samozřejmě, dcera, co má náhradní klíče, má dnes volno a není doma. Tak k vnučce, třeba je tam. Cestou potkáme větší prodejny... Ale pak mne napadlo, vždyť u ní v práci přece musí znát její číslo na mobil. Tak jsme zamířily tam. Tohle všecko samozřejmě odběhala ochotná Jaruška. Za chvilku se objevila přede dveřmi dceřina pracoviště - září, třímá lístek s číslem, půjčuje mi svůj mobil a já volám.

Vylíčila jsem dceři krátce, co se mi povedlo a ptám se - "kde jsi?" "V prdeli."
Cože?! dcera nemluví sprostě a být zrovna tam znamená, že se jí něco stalo, tak zvyšuji hlas:"Co se ti stalo a kde jsi?"
"No v prdeli."
A dcera se diví, že já se divím. Tak to mne namíchlo, taková sprosťárna a klidně mne nechá v maléru! A vrazila jsem mobil Jarušce, ať to nějak domluví. A Jarušce se roztahuje pusa od ucha k uchu:"Jo, už tam jedem!"

Šlápne na to a za chvilku stojí dcera rozchechtaná na kraji chodníku, podává mi náhradní klíče a peníze na zaplacení vstupu a my jedeme do Mačkova. Cestou mi Jaruška vysvětlila, že "V prdeli" se tady odjakživa říká jedné hospodě. A už se to nebere jako "jakési" slovo, ale normální název.

Tak jsem byla rozčilená, že až za pár dní, když jsem si jako obvykle sedla na náměstí na rantlík vodotrysku, odkud ráda pozoruji lidi a auta - jsem si uvědomila, že se dívám rovnou do - no do kamsi...

***

Zobrazit všechny články autorky