Josef Hejna: Mstivá kantiléna
Nabízím svùj text jako pøipomínku neprávem zapomínaného básníka Karla Hlaváèka. Zaènu ale trošku odjinud. Stává se zvykem v naší spoleènosti pou¾ívat cizí, módní slova, a tak nepozorujeme, ale monitorujeme, nedochází ke shodì ale ke konsenzu – však to znáte. Nedávno jsem si všiml, ¾e jeden politik nìkde pou¾il slùvko oxymorón. Je z øeètiny a znamená vlastnì protimluv, v poezii pou¾ívaný zámìrnì, pro vìtší úèinek. Jistì sami uznáte, ¾e jinak pùsobí oxymorón Mstivá kantiléna a jinak „poctivý politik“. Kantiléna, jak víme, je hudba melodická, radostného charakteru a ve spojení s adjektivem mstivá pùsobí zajímavì. Kde¾to poctivý politik… Ale k tématu.
Já schválnì opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilénu pøi viole,
a mstivou kantilénu, v ní¾ by moje ústa chabá
Vám vyètla, ¾e jste spíše hladem ne¾li nudou slabá,
a v ní¾ by vzmu¾ily se moje oèi bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláèem oslepla…
Karel Hlaváèek (1874 – 1898) mìl opravdu chudý, a¾ proletáøský pùvod. Podle pamìtníkù svùj pùvod tajil, sám vystupoval spíše aristokraticky a šlechticem ducha nespornì byl. Talent to byl opravdu mimoøádný, nejen literární, ale i výtvarný. Jsou literární teoretici, kteøí Hlaváèkùv význam pro èeskou literaturu srovnávají s Máchou. Je stejnì zajímavé, jaká øada pøedèasnì zhaslých komet lemuje naši poezii. Mácha 26 let, Havlíèek 35 let, Wolker 24 let, Orten 22 let, a to ještì nezmiòuji kometu jménem Václav Hrabì, která také záøila jenom ètvrt století. Pro ty peèlivé podotýkám, ¾e vìk zaokrouhluji.
To bylo lstivé kyrie, je¾ na veèer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo–
to byla prosba za teplo, je¾ hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ¾eny chtìl, je¾ dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kyrie za naše mladé ¾eny lysé,
my za nì dennì prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání ka¾dým hladem pro nì møeli ve svém ¾ití–
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtìli jsme møíti!
Kolik se vešlo aktivity do ètyø, pìti let plodného ¾ivota. Jako by tvùrce sám cítil, ¾e mu nebude dopøán dlouhý vìk. A on to poslední asi dva roky dokonce i vìdìl. Jeho ¾ivot opravdu nebyla kantiléna. Po libeòské reálce studoval moderní jazyky (francouzštinu a francouzskou literaturu) na pra¾ské Filozofické fakultì (1892-94) a zároveò navštìvoval malíøské kursy na Umìleckoprùmyslové fakultì. Netøeba asi zdùrazòovat, ¾e mnoho toho nestihl, navíc pøišla i vojna, slu¾ba v daleké Itálii, pod alpskými štíty. Tam u¾ ho zastihla krutá nemoc, která ho osvobodila od vojny, ale také mu tragicky zkrátila ¾ivot. Povìst socialisty a anarchisty mu jistì ¾ivot v c. k. kasárnách neusnadnila.
A veèer sychravý byl, zimomøivá nálada,
a všady bázlivì si lehli, svìtla zhasili
kdy¾ náhle vzpomnìli, ¾e marno myslet na lada,
¾e ani letos nevzejde, co pøed léty tam zasili.
Noc byla zamlklá – kdos podle øeky ještì šel –
byl mìsíc v mracích, v mracích smutných, mìsíc bez tepla,
na bøehu protìjším kdos zádumèivou píseò pìl:
®e marno vše. – ®e nevzroste nic.– ®e nic nevzeplá.
S jistým zjednodušením lze konstatovat, ¾e básník za svého krátkého ¾ivota vydal jednu sbírku øíkanek a dvì velmi silné básnické knihy. Vìnujme se nejdøíve Sokolským sonetùm, kterých se sám pozdìji trochu zøekl. Hlaváèek byl zøejmì velmi aktivní Sokol, statný cvièenec, dokonce snad i funkcionáø libeòského Sokola. O to tragiètìji pùsobí zlom na závìr krátkého ¾ivota.
A èerné mraky k Vì¾i jdou,
je¾ døíme v dálce za vodou,
a ruce vìší na ni…
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.
Je høíšný veèer, veèer mdlý,
ni zvony mé se nemodlí.
A zbo¾né mraky dále jdou
se svojí marnou modlitbou
a s tichým smutkem jejím…
„Hlaváèek dokázal dát první po Máchovi èeskému básnickému jazyku absolutní hudebnost, hlubokou melodiku, širokou kantilénu, jímavé appassionato.“ (Vítìzslav Nezval)
Druhé dvì sbírky jsou u¾ vyzrálými básnickými skvosty. Sbírka Pozdì k ránu se u¾ pøi svém vydání v roce 1896 stala událostí, i kdy¾ ne pro všechny jednoznaènì kladnou. Nechtìjte ode mne, abych ji zaøazoval, škatulkoval. Pro jedny vrchol èeské dekadence, pro jiné ozvuky symbolismu. Pro mne pøedevším jemná imprese, vyjádøení pocitù, hudba slov. Druhá a vlastnì i poslední sbírka má v názvu právì ten oxymorón, který jsem pou¾il i jako název textu. Nebudu sbírku zasazovat do historického kontextu 16. století. Geusové byli chudí nizozemští šlechtici kteøí bojovali (marnì) proti španìlskému útlaku. A celá sbírka je plná pocitu zmaru, ztráty. Nezapomínejme, ¾e vyšla v roce básníkovy smrti, tedy v roce 1898.
Text jsem prolo¾il ukázkami z této sbírky.
Ji¾ mrtvo vše, ji¾ mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá –
a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty ji¾ nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.
Tlí v polích marné modlitby na tìlech hnisajících,
tìch, kteøí známku geusovství ve vpadlých mìli lících
a kteøí mstili, mstili ji na Kroesech hodujících.
Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí –
Oh, moje Manon ješitná – hle konec, konec ¾ití,
jen plaète s mojí violou – i její struny cítí:
neb mrtvo Geusù království – oh, muselo tak býti.
Je ovšem také Hlaváèek výtvarník a výtvarný kritik. Jeho výtvarný talent byl nesporný, u¾ za krátkého ¾ivota dosáhl znaèného ohlasu. Patrnì nejznámìjší jsou kresby inspirované sbírkou Prostibolo duše Arnošta Procházky. Podle mnoha znalcù patøí ke stálicím výtvarného symbolismu. Ostatnì sám Hlaváèek se pøi zaèátcích spolupráce s Moderní revuí cítil více jako výtvarník. I své kritiky publikoval nejèastìji tam a platí asi hodnocení pøítele Karáska, ¾e Hlaváèkovy výtvarné kritiky vypovídají více o nìm, ne¾ o hodnoceném díle.
Byl deštivý soumrak – a vítr se za øekou bál,
a svìtla se bála,a báli se nemocní psi,
ji¾ bojácnì štìkali chvílemi z rozmoklých skal,
oh – báli se od vèera, báli se do prázdných vsí.
Plynule se tak dostávám ke spolupráci s Moderní revuí, která Hlaváèka asi nejvíce poznamenala. První báseò mu vyšla u¾ v osmnácti létech a jeho spolupráce s èasopisem zaèala velmi záhy. Nìkde jsem o tom pozoruhodném èasopise u¾ psal, asi nejznámìjšími osobnostmi byli Arnošt Procházka a Jiøí Karásek ze Lvovic, s ním¾ Hlaváèka pojilo i osobní pøátelství. I tam zøejmì docházelo ke sporùm, zdá se, ¾e básník neunesl pøísnou Procházkovu kritiku jeho „sokolské“ prvotiny. S Moderní revuí spolupracoval u¾ pøed vojnou a potom ještì po propuštìní z armády. Její pracovníci a pøíznivci také uspoøádali sbírku, která by básníkovi umo¾nila odjet se léèit na jih, do teplých krajù. Bohu¾el, bylo u¾ pozdì.
Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého
a posílal proti nim lancknechty, posmìšnì tupil jich víru –
dnes slavnostní chystají veèer si z biskupa, z biskupa ctného,
a jejich bùh k hodu jim za¾ehá po nebi dusivou síru.
Tak ztrnule sedìli hladoví uprostøed námìstí spolu
a zraky jich dychtivì šilhaly k radnici od prázdných stolù.
Na závìr jsem si nechal zvláštní pøíbìh básníkovy lásky, který patrnì zùstane nav¾dy zahalený do tajemství a nejasností. Sokolství bylo v Hlaváèkovi pevnì zakotveno i díky ponìkud zvláštnímu, ale neobyèejnì silnému pøátelství k libeòskému cvièenci Karlu Hronovi. Zlom pøinesla jistì i Hronova tragická smrt, snad dokonce za Hlaváèkovy pøítomnosti. Existuje útlá kní¾ka Hlaváèkovy korespondence a je v ní také poslední jeho dopis (ètvrt roku pøed smrtí) Marii Balounové. Ta kdysi byla i pøítelkyní Karla Hrona. Hlaváèek chtìl mít po pøítelovì smrti nìco, co by je vzájemnì spojovalo, navázal s ní tedy úzký kontakt. Celá událost je však opøedena jistým tajemnem a uvádím to jenom jako zajímavý detail o slo¾itosti krátkého, ale intenzivního ¾ivota.
A a¾ na dnì, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vùni vlhkého písku a kde moøe v zelených vlnách lhostejnì rudé skabiosy pøehazuje, budou na Vás civìti dvì oèi, oèi básníka, jeho¾ ¾ivot byl jediným slavnostním výkøikem ku chvále Moøe a jeho¾ píseò dnes vyvìtrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech tìchto oèí!
(Sbírka obsahuje jedenáct básní a jednu báseò v próze – z té je ukázka.)
Tuberkulóza byla v devatenáctém století nemocí nejen chudiny. Velký básník svùj krátký ¾ivot konèil tam, kde ho zaèínal. V chudém bytì stejnì chudého èin¾áku. U¾ se s nikým nemusel pøít, zda je anarchista, socialista, impresionista nebo dekadent. Odpoèívá na prostém libeòském høbitùvku, a tak se s ním rozlouèím úryvkem z jednoho z jeho ¾almù, které vyšly a¾ posmrtnì.
V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb v¾il,
ve chvílích úzkosti ztišil se mùj horeèný tep ¾il,
ve chvílích posledních ¾ivotù tajemství øešil ¾almy,
v té chvíli Soumraku mùj Vìèný po¾ehnal mi.
Jako bonus pøidávám krásnou báseò, která dokumentuje Hlaváèkovu zvukomalebnost, cit pro náladu, ale i melancholii, tolik charakteristickou pro jeho tvorbu. A nechci vést spor o to, zda je souèástí druhé sbírky, nebo vyšla a¾ posmrtnì. Pokud ji neznáte, jistì oceníte, pokud znáte, urèitì se k ní rádi vrátíte.
Hrál kdosi na hoboj, a hrál ji¾ kolik dní,
hrál v¾dycky naveèer tou¾ píseò mollovou
a ani neroz¾al si oheò pobøe¾ní,
neb všecky ohnì prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobøe¾í, v tmách,
na plochém pobøe¾í, kde nikdo nepøistál:
Hrál pro svou Lhostejnost, èi hrál spíš pro svùj Strach?
Byl tichý Pastevec, èi vydìdìný Král?
Hrál smutnì na hoboj. Vzduch zhluboka se chvìl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod tesknì zpìt mu hoboj vlhkem znìl:
Jsou ohnì marny, jsou, v¾dy zhasnou, uplovou.
***
Zobrazit všechny èlánky autora