Historky obrozenecké

Vznešený plebejec

Kontrast do nadpisu jsem dal záměrně. Většina z nás ho potkala nebo potká při opakování maturitních otázek. Myslím si ale, že ten moudrý a vzdělaný pán si zaslouží více pozornosti. Myslel česky, psal většinou německy, jeho život byl plný rozporů, vědeckých sporů i malicherných střetů nemocné duše. Přesto je to postava mimořádně zajímavá, vědec, který se významně zasloužil o české národní obrození.

Josef Dobrovský (1753 – 1829) Původně se vlastně jmenoval Doubravský. Když se narodil v maďarských Ďarmotech otci vojákovi, někde došlo k záměně (možná maďarský úředník a české jméno). Sám Dobrovský to vypátral v místní matrice až ve své šedesátce, a to už nechtěl své slavné jméno měnit.

Po návratu rodiny do Čech se mimořádně talentovaný mladík pohyboval v převážně německém prostředí a podle jeho vzpomínek česky začal mluvit až asi ve třinácti létech. To, že zahájil studia v lůně církve, není nic tak nepochopitelného, v jeho době bylo církevní školství zárukou kvality vzdělání i jistoty hmotného zabezpečení. Dosáhl ovšem jenom nižšího svěcení a hodnost abbé si zasloužil až o deset let později, kdy byl vysvěcen na kněze. Ovšem i to bylo spíše v souvislosti s jeho akademickou dráhou, které se ovšem dlouho nevěnoval.

Dobrovského život nelemují žádné milostné skandály, nemanželské děti, manželky a děti vůbec. Čistě subjektivně soudím, že on, jako i mnozí další velcí myslitelé, nebyl právě ukázkou dobyvačného mužství. Říká se, že vysoká inteligence se s velkou potencí příliš neslučují. Totéž se traduje třeba o Kantovi.

S akademickou drahou se brzy rozešel a usadil se jako vychovatel, přítel a domácí rádce ve šlechtické rodině Nosticů. Dobrovský v rodině nefungoval jako lokaj, ale jako vzácný přítel, ctěný učenec a člověk velmi respektovaný. Žil v naprostém dostatku, přímo blahobytu a jeho jediným úkolem bylo bádat a přemýšlet.

Zdá se, že ovládal minimálně dvanáct jazyků, jako vědec se zpočátku věnoval rozborům náboženských textů, odbíhal do botaniky, zajímal se i historii starých Slovanů. To a obecný panslavismus, který byl tenkrát trochu módní, ho přitáhlo ke studiu češtiny.

Nemám prostor a ani znalosti na to, abych mohl odborně mapovat celé široké Dobrovského dílo, které věnoval naši mateřštině. Možná si ale i vy vzpomenete na školu a Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, tedy německy psané dějiny české řeči a literatury. V němčině napsal i českou mluvnici, a tím vlastně vybudoval základ pro spisovnou normu naší mateřštiny.

Snad bych ještě měl zmínit, že Josef Dobrovský ovlivnil také vývoj české poezie. Dokazoval, že řídit se v poezii latinskou časomírou je nesmysl, protože čeština má přízvuk na první samohlásce. Česká poezie je tedy přízvučná, nikoliv časoměrná. Ale to už bych zabíhal do přílišných podrobností.

Uzavřu tedy konstatováním, že známý „modrý abbé“ byl člověk ducha mimořádně kritického, věrný vědecké pravdě. I proto se rozešel s tehdejší vlasteneckou obcí, protože jako první zpochybnil pravost rukopisů. Patrně to nebyla jediná příčina. Zdá se, že trpěl i vážnou duševní chorobou, která ve zralém věku propukala i v záchvaty zuřivosti. Proti názorovým oponentům prý uměl být arogantní a sarkastický.

Až tedy vzpomenete na toho ušlechtilého plebejce, kterého máme spojeného s krásným domem na Kampě v Praze, vzpomeňte také, že svůj dlouhý a plodný život zakončil v Brně a že především jeho zásluhou neříkáme hudebnímu nástroji břinkoprstoklapka, ale klavír a nos si neutíráme nosoprstoplenou, ale kapesníkem.

***

Zobrazit všechny články autora