BABIBAJKY (1)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Marie Zieglerová

BABIBAJKY (1)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

I když se to nezdá, není čas jako čas . Třeba namítnete, že ČAS je jen jeden, tak jaképak rozlišování?! No, tak si vzpomeňte, jak nekonečně se vlekla třeba hodina češtiny a ne a ne skončit …proboha, jak může někdo rozumět těm vedlejším větám? …jo to taková hodina tělocviku skončila ...aspoň se nám zdálo ...sotva začala! Anebo jak se nekonečně vleče čekání u doktora, kdy půlhodina je dlouhá nejmíň třikrát, zatímco několikahodinový pokec s kamarádkou uteče za pár vteřin jako voda?

A jak je to s časem, když doma celý večer čeká naštvaná žena na manžela, který si přece jen na pár minut skočil vedle do hospody na jedno točené? A vzpomínáte, jak se vlekl čas našeho mládí, kdy týden byl nekonečně dlouhý, a teď? teď se probudíte v pondělí a večer je už zase pátek?!

 Velmi tajemná jsou kouzla času, nikdo jim neunikne. Ale určitě pomůže, když si koupíme ten správný budík.

* * *

To byly jednou jedny brýle, které nosila babička na nose, aby viděla na písmenka při čtení novin a taky na krájení cibule, když v kuchyni chystala oběd pro dědečka. Ale těm brýlím se nelíbilo, že musí koukat na písmenka, nudily se, a tak dělaly zloboty, klouzaly se po nose, schválně se zamlžovaly, jen aby je babička musela sundat, a nejvíc se jim líbilo, když je položila na stůl. Hned toho využily a šup, už byly schované pod novinami, jo jo , na to jim byly dobré. A jakou měly škodolibou radost, když babička chodila kolem a celá nešťastná je hledala, protože potřebovala zašít díru na ponožkách. Jenže všeho do času… nestačily se divit, milé brýle, když je jednoho dne nikdo nehledal, nikdo se po nich nesháněl, nelamentoval. Když pak celé zvědavé vykoukly zpod novin, div jim sklíčka nevypadla! Babička měla na nose nové brýle, další koukaly v kuchyni z košíčku a hned vedle novin ležely ještě jedny. A naše brýle? Zavřeli je ve futrálu do šuplíku a už si ani nemrkly.

* * *

Špetka pohádkového kořeníčka neuškodí v žádném věku, co říkáte? Jsa babičkou, co má ráda knížky odjakživa, a proto je kupuje i vnukovi, přečetla jsem si jedním dechem všech pět dílů o Bradavické škole čar a kouzel. Hned bych se tam vypravila do učení. Mám totiž neodbytný pocit, že moje vzdělání není ještě dokončeno, ještě mi chybí kouzelnická hůlka s perem ptáka Ohniváka, znalost mnoha užitečných zaříkadel pro obranu proti černé magii a tenhle překrásný Moudrý klobouk. Co se, prosím vás, divíte? Co je to za otázku …a na co by ti byl?... No to byste mrkali, na co by mi byl! Jednak by mi určitě slušel a taky bych ho v příhodné chvíli posadila na hlavu svým vnoučatům a razdva bych věděla, co je v nich ukryto. Takhle totiž musím čekat rok od roku, abych viděla, jestli se klubou tou správnou stranou. No a protože nejsem jasnozřivá, nevím, jestli se konečného výsledku vůbec dočkám. Jasno mám ale v jednom: v příštím životě budu zcela určitě čarodějnicí. O to už se, drahouškové, postarám!

* * *

To byly jednou kuželky, které se vůbec netěšily na svoji práci a už předem fňukaly a dělaly otrávené obličeje. A to, prosím, ještě ani nestály „na place.“... jéžiš, holky, víte, jak to bude bolet?! Až do nás narazí ta obrovská černá koule, tak budeme samá modřina. A schytá to vždycky ta první, takže já to nebudu, já si stoupnu až úplně dozadu …a hádaly se a křičely jedna přes druhou, začaly do sebe strkat a tak se všechny tlačily, až se rozkymácely a popadaly na zem.

Nebylo jim to ale nic platné, nastavěli je na určená místa, pečlivě namířili a už se ozýval hukot blížící se koule. BUM BÁC a BÁC a HURÁ, plný počet! To jsou aspoň kuželky! Krásně soustružené z tvrdého dřeva. A ten jasný zvuk při dopadu! S jinýma už nebudu nikdy hrát !

A milé kuželky zjistily, že je nic nebolí, ani nemají modřiny, naopak se jim hra zalíbila a s koulí se domlouvaly, do které z nich si ťukne a kolik jich spadne. To podle toho, který hráč právě stál na startovní čáře.

* * *

No to byl ale sen! Až jsem se z něho zapotila a celá ráda se honem honem probudila. A začalo to tak krásně, tak nevinně! Takové svěží ráno s křišťálovým vzduchem a zářícím drahokamem v každičké kapce rosy.

A do melodického ptačího zpěvu najednou… dup, dup, dupy dup… ze všech stran se blíží podivné zelené postavičky. Jsou celé kra baté, od hlavy až po paty pokryté ostrými drápky, studená modrá očiska vykulená, čelo zamračené.

Panebože, invaze mimozemšťanů?! To je první, co mne napadne. Když opadne první nával zděšení a zrak se zaostří, rozeznávám kolem sebe okurky! Nejsou vůbec přátelské, mávají cedulemi a křičí, že zahrada je jim malá, že je o ně špatně postaráno, že je nikdo nevyplel a jim se špatně dýchá, že je nikdo epostříkal Kuprikolem proti plísni a jak ony k tomu přijdou, že je nikdo včas nesbírá, takže jsou přerostlé a ztrácí na kvalitě! Stávka! Stávka! Stávka! Koukám z terasy na to krásné ráno a už poněkolikáté se ujišťuji, že to byl opravdu jen sen, protože okurky už dávno nepěstuji a není se čeho bát. Není?! Kdy že jsem to naposledy byla na zahradě???

Marie Zieglerová

PS: Ne, nebojte se, nezbláznili jsme se - jen Majka je nová autorka a poprvé jsme vložili text formou koláže - obrázek+text. Potřebujeme vědět jak se vám článek zobrazuje a jak se lépe čte - zda formou vložených obrázků, anebo formou prostého textu+obrázky. Vyjádřete se prosím v komentářích, abychom pro příště věděli, jak článek zpracovat. (redakce)