Jak jsem se stala redaktorkou
S Naïou Vencovskou jsem se seznámila díky SeniorTipu. Nejprve prostøednictvím mailù, potom i osobnì. Do Blatné toti¾ pravidelnì zají¾díme o prázdninách – jednak do krásného zámku, ale hlavnì do zámeckého parku „krmit daòky“. No a Naïa se tam odstìhovala a pozvala nás k sobì na kafe.
Naïa-Venca je mùj pøesný opak. Fascinuje mì svým optimismem, nezdolností, ¾ádná tì¾ká ¾ivotní zkouška – a ¾e jich potkala – ji nezlomí. V¾dycky si ví rady.
A proto¾e prostøednictvím jejích èlánkù, které zde na SeniorTipu vydává, jsem se o ní dozvìdìla spoustu zajímavostí, napadlo mì, ¾e bych její zá¾itky mohla zprostøedkovat i ètenáøùm Doby seniorù.
Vybrala jsem si její vzpomínku na ¾enu, která u nás patøila na pøelomu minulého století k nejpopulárnìjším. Operetní diva Marie Zieglerová- mezi lidmi zvaná Maøenka nebo taky Zieglerka, se shodou osudu stala její tchyní.
Èlánek vyšel v Dobì seniorù è. 4 na konci bøezna 2013.
„Byla jsem snachou Marie Zieglerové…,“
…øíká paní Naïa Vencovská. Je jí 84 let, ¾ije v Blatné, a kdyby nebylo bolavých nohou, nikdo by jí její vìk nehádal. Energie a humoru má na rozdávání, optimismus by jí mohli závidìt i ti, kteøí jsou o dvacet i více let mladší.
A kdo vlastnì byla Marie Zieglerová? Kdybychom se narodili o sto let døíve, urèitì bychom se neptali. Tenkrát ji toti¾ znal ka¾dý. Celá Praha jí le¾ela u nohou, diváci jí neøekli jinak ne¾ „naše Maøenka“ nebo „naše Zieglerka“. Slavná operetní diva, narozená v roce 1881, opøedená – jak u¾ to tak bývá – mnoha úspìchy, skandály, historkami, subreta, pro kterou mu¾i šíleli a mladíci po jednom pøedstavení vypøáhli konì z koèáru a sami zapøa¾eni místo nich svou hvìzdu vozili po mìstì. Byla krásná, rozmarná, temperamentní. Jako jedna z prvních ¾en vlastnila automobil a prohánìla se v nìm ulicemi.
Právì na poèátku 20. století, v dobì své nejvìtší slávy, mohla lusknout prstem a dostat… cokoliv. I kdy¾ cokoliv také ne. Profesionální úspìch je jedna vìc, soukromé štìstí ale druhá. A toho se Maøence nedostalo. Umìlecký svìt ¾ádá obìti – pøes spousty milostných afér š»astné man¾elství i mateøství bylo to, èeho se Maøenka nedoèkala.
Nechci popisovat všechna divadla, jimi¾ prošla, pøipomínat role, v nich¾ záøila. Spisovatel Adolf Branald jejímu ¾ivotnímu osudu vìnoval knihu Zlaté stíny. V roce 1908 s finanèními prostøedky, které získala svým úspìšným turné po Americe, zakoupila divadelní sál v libeòském hostinci U Deutschù a ze slavné subrety se stala podnikatelkou. Pro naše ètenáøe bude mo¾ná zajímavé zjištìní, ¾e tento sál byl vlastnì pøedchùdcem Divadla pod Palmovkou, o kterém jsme v našem èasopise psali nedávno.
Je tøeba ale pøiznat, ¾e podnikatelkou nepøíliš úspìšnou. Na jedné stranì velkolepé plány na pøemìnu sálu v nevídanou operetní scénu, na druhé stranì finanèní mo¾nosti, brzy pøivedly divadlo ke krachu a muselo být prodáno v dra¾bì. Se svìtly divadelních reflektorù se Marie Zieglerová definitivnì rozlouèila v roce 1946 a dál u¾ se vìnovala práci na drùbe¾í farmì v Mlazicích u Mìlníka, kde také v roce 1966 ve vìku 85 let zemøela.
Vydala jsem se do Blatné za paní Naïou a jejími vzpomínkami. Jak se stalo, ¾e se „dostala“ do slavné rodiny?
Naïa Vencovská a její první man¾el v divadelních rolích…
A paní Vencovská u kávy vypráví:
„Jako mladièká zaèínající hereèka jsem svého budoucího man¾ela poprvé zahlédla v divadle v Novém Boru, kdy kolegynì obdivnì vzdychly: -To jen TEN Grabinger.- Tenkrát u¾ známý herec, zvyklý na bezmezný obdiv ¾en, nemohl snést, ¾e mì nezajímal. Tím jsem ho asi zaujala nejdøív… no, vzali jsme se. Mùj „Ferry“ – František byl nevlastním synem Marie Zieglerové. Maøenka se podruhé vdala za Františka Grabingera, herce a majitele koèovné divadelní spoleènosti, a spolu s ním vyvdala i jeho dva malé synky – „mého“ Františka a jeho bratra.
A tak jsem se vlastnì po své svatbì stala souèástí rodiny. Otec se synem, oba ambiciózní, neústupní, zvyklí porouèet – se ve zlém rozešli a vùbec se nestýkali. Proto jsem vlastnì Maøenku poznala a¾ po smrti jejího man¾ela, kdy oba synové – mùj mu¾ i jeho bratr, po nìm pøebírali dìdictví, dùm a slepièárnu. Zaèali jsme na Mìlník jezdit a já se pravidelnì s Maøenkou vídala.
Tehdy to u¾ byla chorá staøenka, nechodící. Potøebovala péèi a obsluhu, man¾elùv bratr se svou ¾enou se o ni s láskou starali. Le¾ela tam, drobouèká, v posteli s obrovskou peøinou, kolem sebe vzpomínky na dávnou slávu. Byla velmi laskavá, onikala mi a øíkala Nadìjko. Byla potìšena tím, ¾e jsem nadšenì naslouchala jejím vzpomínkám, tenounkým, ale stále krásným hlasem mi pøedzpívávala své dávné árie. Z krabice vytahovala fotografie a vyprávìla…
Mìly jsme k sobì blízko i tím, ¾e jsme mìly úplnì stejné zkušenosti se svými man¾ely. Oba Grabingeøi – otec i syn – byli velcí fanfaróni ¾ivota, milovali hluènou spoleènost, platili za celou hospodu, zpívali a radovali se, man¾elkám byl ale pøístup do této spoleènosti zakázán.
Copak já, nemìla jsem opravdický divadelní talent a svou hereckou profesi jsem obìtovala s lehkým srdcem, ale Maøenka byla opravdu nìkdo. Svou kariéru i divadelní spoleènost odevzdala svému mu¾i, vìøila v jeho „vìènou lásku“, vìøila, ¾e našla oporu. Nakonec skonèila jako ošetøovatelka na slepièí farmì, odklízela trus, poèítala vajíèka a výdìlky. Pro mého man¾ela i jeho otce byla ¾ena od toho, aby se starala a obìtovala.
Mnì se podaøilo z takového man¾elství vyklouznout, i kdy¾ se dvìma malými dìtmi to lehké nebylo, Maøenka u¾ ale u tìch slepic na svùj ¾ivot rezignovala docela.
Byla jsem vítanou návštìvou, kdykoliv ochotnou a trpìlivou poslouchat stále dokola její vzpomínky, které spolu s luštìním køí¾ovek byly jedinou radostí jejího stáøí. Mìla jsem ji velmi ráda, s jakou chutí jsme my dvì pomlouvaly ty své mu¾ské, jak jsme si rozumìly. Kdy¾ jsem pak ze svého nevydaøeného man¾elství utekla, ztratila jsem kontakt na tu milou staøenku, ale nikdy jsem na ni nezapomnìla.
O její slávì jsem si pak znovu a znovu èetla v Branaldovì knize, byla jsem ale vdìèna osudu, ¾e jsem ji mohla poznat i z té ménì známé, ale nejlidštìjší stránky. Mé dcery dodnes na svou hodnou babièku vzpomínají a jako velkou vzácnost schovávají památník, který jim kdysi vìnovala…“
Paní Naïa konèí vyprávìní o své slavné tchyni. Je skvìlou vypravìèkou a její vlastní ¾ivot by byl také na román. Plný zvratù a nelehkých chvil, v kterých by se slabší povahy hroutily, a» u¾ to byl útìk z rodiny, kterou su¾oval despotický otec, nepovedené man¾elství, propad z vrcholu úspìšné profesní kariéry a¾ na úplné dno ve slo¾ité politické situaci v sedmdesátých letech po sovìtské okupaci. Paní Vencovská se ale nehroutí. Z ka¾dé situace si bere to hezèí, neohlí¾í se, jde dál.
Dìkuji za vzpomínky a hezké vyprávìní, paní Naïo, a moc pøeji, a» vás váš nezdolný optimismus nikdy neopouští!
Eva Procházková