Deník našeho pejska – 8.
Uteklo dalších ètrnáct dní sou¾ití s naším èerným potìšením. Roste jako z vody – v¾dy» u¾ vá¾í 14 kg. Pøivezli jsme ho domù jako šestikilové mimino. V jeho útrobách u¾ postupnì skonèily dva patnáctikilové pytle s granulemi a v naší popelnici nìkolik kýblù… no, víte èeho – sbírám lopatkou z ulièky za barákem. Kdy¾ jsem se velmi decentnì zeptala paní zvìrolékaøky, jestli je normální, ¾e tak moc, dostala jsem odpovìï, ¾e jo – štìnì prý je jako „prùtokový ohøívaè“ – to, co dovnitø, tak i ven…
Kromì úsmìvných historek nás potkalo i mnoho rùzných karambolù – teï zrovna mì napadají rovnou tøi.
Teryk si nìco udìlal s packou – jak tady šmejdí zahradou, kdy¾ jsme v práci, asi nìkam skoèil, nebo nìkam spadl – nevypátrali jsme to. Pøišla jsem domù a on mi pøibìhl naproti po tøech. Úplnì stejnou rychlostí jako v¾dy, dokonce i stejnì vrtìl ocáskem, ale levou zadní tahal za sebou. Samozøejmì jsem se vylekala, prohmatala. Ani nekòuèel, nic viditelného – jen prostì nedošlapoval.
Ihned jsem ho nalo¾ila na kárku a vezla k doktorovi. Asi tøikrát vyskoèil, chtìl jít sám. Ale na co jsme investovali do výcviku, ¾e… Køikla jsem: Sedni! A vìøte-nevìøte, on si fakt sedl a vydr¾el to celou cestu! Ani v ordinaci nic neshledali, prostì se nìjak namohl… kdoví. U¾ je to lepší, vykraèuje po ètyøech, ale bìhá stále po tøech.
Kromì této anabáze jsme za¾ili i další. Uprostøed silnice, pøi pøecházení do parku, se z nièeho nic rozbilo vodítko. Pes se lekl, a¾ si sedl na zadek. Naštìstí zrovna nic nejelo. Popadla jsem ho do náruèe a pro jistotu odnesla domù. To u¾ jdete domù?- divila se sousedka a její pes se rozjeèel stejnì hlasitì, jako kdy¾ jsme šli pìt minut pøed tím opaèným smìrem. Teryk se spokojenì nesl a láskyplnì mì oslintával za krkem. Jak u¾ jsem pøedeslala na zaèátku – vá¾í 14 kg! Nové vodítko? 400 Kè. ( pouhých )
Další nepøíjemností jsou ztracené hraèky. Prostì zmizely. Tøi – míèek, ohryzek i gumová èinka. Kam je dal, je opravdu záhada. Prošli jsme zahradu køí¾em-krá¾em, nic. Podezírám ho, ¾e si je nìkde zahrabal a zapomnìl na to. A tak si to naše psisko vytahuje na hraní z rùzných koutù dvorku kde-co. Zapomenuté dráty, kusy hadic, umìlohmotný starý kvìtináè, smeták a jiné. A všechno, co se mu povede, rozcupuje na kousky. Doprostøed toho harampádí si vytáhne kobereèek z boudièky a zalehne.
Tento týden ale Terýèek za¾il také dvì… poprvé. Poprvé ve svém ¾ivotì uvidìl kozy a poprvé uslyšel sekaèku na trávu. Obì události ho k smrti vydìsily.
Rohaté kozy ho pøimìly udìlat oblouk tak velký, ¾e vodítko jen tak tak staèilo. Paní se smála a lákala ho blí¾. Jen¾e Teryk zjistil, ¾e kozy sice vypadají strašidelnì, ale kùzlata rohy nemají a jsou neškodná. Zanedlouho se s nimi zaèal honit tak, ¾e paní jeèela, ¾e se jí kùzlata uškrtí na provaze a a» si ho honem odvedem – co¾ se lehce øekne, ale tì¾ko, pøetì¾ko vykoná… Byl to takový frmol, ¾e jsme nestaèili fotit – na ka¾dé fotce chybìl buï kus kozy nebo kus Teryka. Vyšla jedna, a tu teï pøedkládám.
A proto¾e v naší zahradì letos pøibyl bazén, pan montér nás „potìšil“ informací, ¾e „bacha na toho psa, mohl by se tam utopit…“ a hned pøidal historku z minulého týdne – pejsek se utopil hned druhý den poté, co bazén nìjakým neš»astníkùm smontovali. A ještì ho staèil celý znièit, jak se nemohl vydrápat ven.
Tak¾e teï pøemýšlíme, jak vybudovat zátarasy, jak zajistit schùdky – a vùbec, jak pejska ochránit. I kdy¾ to z dnešních øádkù skoro není k poznání, máme ho moc rádi, ulièníka…
Eva Procházková