Deník našeho pejska – 8.

Uteklo dalších čtrnáct dní soužití s naším černým potěšením. Roste jako z vody – vždyť už váží 14 kg. Přivezli jsme ho domů jako šestikilové mimino. V jeho útrobách už postupně skončily dva patnáctikilové pytle s granulemi a v naší popelnici několik kýblů… no, víte čeho – sbírám lopatkou z uličky za barákem. Když jsem se velmi decentně zeptala paní zvěrolékařky, jestli je normální, že tak moc, dostala jsem odpověď, že jo – štěně prý je jako „průtokový ohřívač“ – to, co dovnitř, tak i ven…

Kromě úsměvných historek nás potkalo i mnoho různých karambolů – teď zrovna mě napadají rovnou tři.

Teryk si něco udělal s packou – jak tady šmejdí zahradou, když jsme v práci, asi někam skočil, nebo někam spadl – nevypátrali jsme to. Přišla jsem domů a on mi přiběhl naproti po třech. Úplně stejnou rychlostí jako vždy, dokonce i stejně vrtěl ocáskem, ale levou zadní tahal za sebou. Samozřejmě jsem se vylekala, prohmatala. Ani nekňučel, nic viditelného – jen prostě nedošlapoval.

Ihned jsem ho naložila na kárku a vezla k doktorovi. Asi třikrát vyskočil, chtěl jít sám. Ale na co jsme investovali do výcviku, že… Křikla jsem: Sedni! A věřte-nevěřte, on si fakt sedl a vydržel to celou cestu! Ani v ordinaci nic neshledali, prostě se nějak namohl… kdoví. Už je to lepší, vykračuje po čtyřech, ale běhá stále po třech.

Kromě této anabáze jsme zažili i další. Uprostřed silnice, při přecházení do parku, se z ničeho nic rozbilo vodítko. Pes se lekl, až si sedl na zadek. Naštěstí zrovna nic nejelo. Popadla jsem ho do náruče a pro jistotu odnesla domů. To už jdete domů?- divila se sousedka a její pes se rozječel stejně hlasitě, jako když jsme šli pět minut před tím opačným směrem. Teryk se spokojeně nesl a láskyplně mě oslintával za krkem. Jak už jsem předeslala na začátku – váží 14 kg! Nové vodítko? 400 Kč. ( pouhých )

Další nepříjemností jsou ztracené hračky. Prostě zmizely. Tři – míček, ohryzek i gumová činka. Kam je dal, je opravdu záhada. Prošli jsme zahradu křížem-krážem, nic. Podezírám ho, že si je někde zahrabal a zapomněl na to. A tak si to naše psisko vytahuje na hraní z různých koutů dvorku kde-co. Zapomenuté dráty, kusy hadic, umělohmotný starý květináč, smeták a jiné. A všechno, co se mu povede, rozcupuje na kousky. Doprostřed toho harampádí si vytáhne kobereček z boudičky a zalehne.

Tento týden ale Terýček zažil také dvě… poprvé. Poprvé ve svém životě uviděl kozy a poprvé uslyšel sekačku na trávu. Obě události ho k smrti vyděsily.

Rohaté kozy ho přiměly udělat oblouk tak velký, že vodítko jen tak tak stačilo. Paní se smála a lákala ho blíž. Jenže Teryk zjistil, že kozy sice vypadají strašidelně, ale kůzlata rohy nemají a jsou neškodná. Zanedlouho se s nimi začal honit tak, že paní ječela, že se jí kůzlata uškrtí na provaze a ať si ho honem odvedem – což se lehce řekne, ale těžko, přetěžko vykoná… Byl to takový frmol, že jsme nestačili fotit – na každé fotce chyběl buď kus kozy nebo kus Teryka. Vyšla jedna, a tu teď předkládám.

A protože v naší zahradě letos přibyl bazén, pan montér nás „potěšil“ informací, že „bacha na toho psa, mohl by se tam utopit…“ a hned přidal historku z minulého týdne – pejsek se utopil hned druhý den poté, co bazén nějakým nešťastníkům smontovali. A ještě ho stačil celý zničit, jak se nemohl vydrápat ven.

Takže teď přemýšlíme, jak vybudovat zátarasy, jak zajistit schůdky – a vůbec, jak pejska ochránit. I když to z dnešních řádků skoro není k poznání, máme ho moc rádi, uličníka…

Eva Procházková

Další články autorky