Historky obrozenecké
Dcera národa
Slíbil jsem, ¾e ten volný triptych o c. a k. disidentovi zakonèím vzpomínkou na neradostný osud „dcery národa“, na kterou pasovali Havlíèkovu dceru vlastencové èeští. Pøedevším tedy vlastencové mladoèeští, kterým poslou¾ila i jako nástroj v politickém boji se staroèechy. Také jsem ovšem varoval, ¾e to nebude ètení dvakrát veselé.
Zdenka pøišla na svìt v revoluèním roce 1848 do pomìrnì zámo¾né mìš»anské rodiny v Praze. Otec slušnì vydìlával jako redaktor, dìdeèek byl zámo¾ný kupec. Porod prý probìhl hladce, prostì docela radostné perspektivy. Brzy ale pøišel pomìrnì rychlý sešup. Otec byl deportován do Brixenu, ale tam rodina nijak nestrádala, Zdenka tam ¾ila s matkou i otcem dva š»astné roky spokojenì, v hmotném dostatku. To horší mìlo teprve pøijít. Tì¾ce nemocná matka se vrátila domù a v roce 1855 zemøela. Na stejnou nemoc jako matka, tuberkulózu, za rok odešel i otec a Zdena zùstala v osmi letech sama, bez rodièù.
Zpoèátku mìla osiøelá dívka štìstí na výchovu v rodinì své tety, u Jarošù. Strýcùv podnik šel sice od deseti k pìti, pøesto se zdá, ¾e tam Zdena ¾ila v chudé, ale soudr¾né rodinì, š»astná. Ovšem Havlíèkùv kult rostl a bobtnal, a tak se zaèaly poøádat rùzné sbírky, vèetnì loterie ve prospìch dcery národa. Sehnalo se pøes 30.000 zlatých, co¾ byla na tu dobu èástka opravdu slušná. Nebudu se pøíliš zabývat celým osudem té sbírky, pravdou ale je, ¾e Zdenèin poruèník, známý pra¾ský advokát Brauner (otec malíøky Zdenky Braunerové), mìl s vyúètováním jisté potí¾e.
Zdenka byla patrnì sleèna inteligentní, podle dobových fotografií nepøíliš krásná, ale pøíjemná a spoleèenská. Zdá se, ¾e po otci zdìdila jak vynikající intelekt, tak jistou neústupnost. Pomalu se jí zaèala zapalovat lýtka a byla ve spoleènosti brána jako dobrá partie. Nálepka dcera národa mohla ale plaché ctitele svazovat. Navíc patrnì ka¾dá èeská domovnice, která pøispìla krejcarem na loterii ve prospìch Zdeòky, si byla jistá, ¾e je oprávnìná zasahovat do jejího ¾ivota. Blesk sice tenkrát nevycházel, ale Praha byla velká drbárna a rùzné povìsti se zvelièené šíøily mìstem.
A tak víme, ¾e ke Zdenèiným velkým nápadníkùm patøil i hrabì Václav Kounic, který pozdìji skonèil ve svazku man¾elském s Josefínou Èermákovou, velkou láskou Antonína Dvoøáka.
Romantický, ale smutný byl Zdenèin románek s polským šlechticem a císaøským dùstojníkem Quido Battagliou, poruèíkem pra¾ské posádky. Tam city plály oboustrannì, ale pova¾te, dcera národa a cizák z Polska. Zdá se dokonce, ¾e poruèník Brauner mìl na Poláky alergii, a tak zasáhla milostivá paní Braunerová, odsunula Zdeòku k pøíbuzným do Rakovníka. Romantický milenec se stáhl bez odmluv, ze svazku vycouval a pozdìji našel man¾elský pøístav úplnì jinde. Ovšem náhlý a kvapný odjezd Zdenky z Prahy dal munici do blátometù drben, a tak bylo mìsto záhy plné zaruèených zpráv, ¾e dcera národa neodcestovala jenom s ostudou, ale i s „outì¾kem“.
®ivot té nechtìné národní svìtice se završil pøesnì v duchu smutné tradice celé rodiny. Vypadalo to na klidnou svatbu se zámo¾ným statkáøem, ale tuberkulóza si vybrala svou daò a Zdenka se v nedo¾itých ètyøiadvaceti odebrala do èeského nebe za milovanými rodièi. Mo¾ná o jejím smutném ¾ivotì napoví víc citát z jejího dopisu kamarádce:
„Bojím se, aby mne kdo vidìl veselou, bojím se, aby mne kdo vidìl smutnou a ze samé takové báznì pøedevším nemohu se nijak vpravit v tento ¾ivot.“
Související èlánky: