Historky obrozenecké
C. a k. disident - 2
Opouštìl jsem Karla Havlíèka, pro nìmecké úøady Hawliczka, na prahu tøicítky, v tìch bouølivých èasech let 1848-9, tedy v dobì, kdy Evropou bì¾ela revoluèní vlna a Marx s Engelsem láli Slovanùm vùbec a Èechùm zvláš», proto¾e byli nepøáteli revoluce. Dokonce po¾adovali jistou genocidu Slovanù (to nám v marxismu ale nepøednášeli).
K Palackému se mo¾ná èasem vrátím, ale tady pøidám málo známou informaci. Byl roèník 1799, a tak ho k padesátinám èekala velká sláva. Tenkrát se na to velmi dbalo, vzpomeòme, jak padesátiletého Vrchlického titulovali pozdìji ctihodný kmete. No a tak se nelze divit, ¾e revoluèní rok 48 Palackého do vytr¾ení neuvádìl. Nìkteré prameny dokonce naznaèují jeho podivná doporuèení nìkterým revolucionáøùm.
Ale k našemu brilantnímu novináøi.
Mìl nespornì sklon i k jisté jízlivosti a své oponenty nijak nešetøil. Nebudu podrobnìji rozebírat Havlíèkùv exil v Kutné Hoøe. Vydával tam èasopis Slovan a jeho pøíloha, Epištoly kutnohorské, vytáèely státní aparát doslova k šílenství. Slovan smìl vycházet jenom v Kutné Hoøe a lze bez nadsázky øíci, ¾e Havlíèek „oèurával“ státní aparát doslova potìšenì. Dlu¾no ovšem dodat, ¾e vyhrál i svùj druhý tiskový proces se státem. Velkou oporou mu byl renomovaný pra¾ský advokát Friè (otec revolucionáøe), ale sám Havlíèek bojoval také se vztyèeným hledím a stateènì.
Ménì se ovšem ví, ¾e Havlíèek byl v tom boji stále opuštìnìjší. Èeských vlastencù jako Nìmcová a Palacký mnoho nebylo, a sám Havlíèek uva¾oval o konci novináøské kariéry. Navíc v té dobì u¾ propukla zákeøná choroba u jeho ¾eny, a tak pochopitelnì uva¾oval o statku na venkovì. Jeho redaktorská èinnost mu pøinesla i slušný zisk a tøicetiletý Havlíèek rozhodnì nepatøil k chudákùm.
Ze školy známe termín Bachùv absolutismus, který se týká pøibli¾nì desetiletého období po revoluèním roce. Sám Bach ovšem zøejmì patøil k tìm schopnìjším politikùm v mocnáøství. Nezapomínejme také, ¾e v prosinci roku 1848 pøedal šílený Ferdinand V. trùn svému mladièkému pøíbuznému, kterého známe jako císaøe Františka Josefa I. Pøijde mi pùvabné, ¾e jedenadvacetiletý císaø schválil Bachovi exil pro jedenatøicetiletého Havlíèka. Pøíbìh zatýkání u bratra v Nìmeckém Brodì je celkem známý, policejní komisaø Franz Dedera je u¾ skoro oblíbená komická postava v naší literatuøe. Tady u¾ nevítìzil øád a právo (Havlíèek oba soudy vyhrál), ale vracel se absolutismus, který se pozdìji patrnì podepsal i na rozpadu mocnáøství.
Havlíèek, císaøský disident, si v Brixenu vùbec ne¾il špatnì. Nìco mìl našetøeno, nìco platila státní správa. Navíc mu povolili, aby za ním pøijela rodina, a je hoøkým paradoxem jeho ¾ivota, ¾e kdyby zùstal v Brixenu, bylo by patrnì jemu, man¾elce i dceøi dopøáno více èasu na pozemské pouti. Nestrádal tedy hmotnì, ale duševnì, strádal ztrátou ideálù, zprávami o charakterové pavlaèi, která ovládla zemi, jejím¾ vlastencem se cítil.
Nebudu se vracet k trnové korunì na Havlíèkovì rakvi, nebudu podrobnì probírat ani osud jeho man¾elky Julie, která ukonèila svou pozemskou pou» o rok døív. K osudu jeho dcery Zdenky, „dcery národa“, se pøíštì vrátím, ale není to nejsvìtlejší kapitola v naší historii.
Karel Havlíèek z vísky Borová patøí k tomu nejlepšímu, co naše zemì mìla. Bystrý a èinorodý duch, èlovìk schopný, talentovaný. Mo¾ná nìkdy osobnì nepøíjemný, ironický, nekompromisní, ale neuhýbavý, pøímý. Máme podobných dost?
Bach mi píše jako doktor,
¾e mi nesvìdèí
v Èechách zdraví, ¾e prej potøebuju
zmìnu povìtøí.
®e je v Èechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!
®e on tedy schválnì pro mne
koèár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
(Z Tyrolských elegii...)
Související èlánky: