Historky obrozenecké

C. a k. disident - 2

Opouštěl jsem Karla Havlíčka, pro německé úřady Hawliczka, na prahu třicítky, v těch bouřlivých časech let 1848-9, tedy v době, kdy Evropou běžela revoluční vlna a Marx s Engelsem láli Slovanům vůbec a Čechům zvlášť, protože byli nepřáteli revoluce. Dokonce požadovali jistou genocidu Slovanů (to nám v marxismu ale nepřednášeli).

K Palackému se možná časem vrátím, ale tady přidám málo známou informaci. Byl ročník 1799, a tak ho k padesátinám čekala velká sláva. Tenkrát se na to velmi dbalo, vzpomeňme, jak padesátiletého Vrchlického titulovali později ctihodný kmete. No a tak se nelze divit, že revoluční rok 48 Palackého do vytržení neuváděl. Některé prameny dokonce naznačují jeho podivná doporučení některým revolucionářům.

Ale k našemu brilantnímu novináři.

Měl nesporně sklon i k jisté jízlivosti a své oponenty nijak nešetřil. Nebudu podrobněji rozebírat Havlíčkův exil v Kutné Hoře. Vydával tam časopis Slovan a jeho příloha, Epištoly kutnohorské, vytáčely státní aparát doslova k šílenství. Slovan směl vycházet jenom v Kutné Hoře a lze bez nadsázky říci, že Havlíček „očurával“ státní aparát doslova potěšeně. Dlužno ovšem dodat, že vyhrál i svůj druhý tiskový proces se státem. Velkou oporou mu byl renomovaný pražský advokát Frič (otec revolucionáře), ale sám Havlíček bojoval také se vztyčeným hledím a statečně.

Méně se ovšem ví, že Havlíček byl v tom boji stále opuštěnější. Českých vlastenců jako Němcová a Palacký mnoho nebylo, a sám Havlíček uvažoval o konci novinářské kariéry. Navíc v té době už propukla zákeřná choroba u jeho ženy, a tak pochopitelně uvažoval o statku na venkově. Jeho redaktorská činnost mu přinesla i slušný zisk a třicetiletý Havlíček rozhodně nepatřil k chudákům.

Ze školy známe termín Bachův absolutismus, který se týká přibližně desetiletého období po revolučním roce. Sám Bach ovšem zřejmě patřil k těm schopnějším politikům v mocnářství. Nezapomínejme také, že v prosinci roku 1848 předal šílený Ferdinand V. trůn svému mladičkému příbuznému, kterého známe jako císaře Františka Josefa I. Přijde mi půvabné, že jedenadvacetiletý císař schválil Bachovi exil pro jedenatřicetiletého Havlíčka. Příběh zatýkání u bratra v Německém Brodě je celkem známý, policejní komisař Franz Dedera je už skoro oblíbená komická postava v naší literatuře. Tady už nevítězil řád a právo (Havlíček oba soudy vyhrál), ale vracel se absolutismus, který se později patrně podepsal i na rozpadu mocnářství.

Havlíček, císařský disident, si v Brixenu vůbec nežil špatně. Něco měl našetřeno, něco platila státní správa. Navíc mu povolili, aby za ním přijela rodina, a je hořkým paradoxem jeho života, že kdyby zůstal v Brixenu, bylo by patrně jemu, manželce i dceři dopřáno více času na pozemské pouti. Nestrádal tedy hmotně, ale duševně, strádal ztrátou ideálů, zprávami o charakterové pavlači, která ovládla zemi, jejímž vlastencem se cítil.

Nebudu se vracet k trnové koruně na Havlíčkově rakvi, nebudu podrobně probírat ani osud jeho manželky Julie, která ukončila svou pozemskou pouť o rok dřív. K osudu jeho dcery Zdenky, „dcery národa“, se příště vrátím, ale není to nejsvětlejší kapitola v naší historii.

Karel Havlíček z vísky Borová patří k tomu nejlepšímu, co naše země měla. Bystrý a činorodý duch, člověk schopný, talentovaný. Možná někdy osobně nepříjemný, ironický, nekompromisní, ale neuhýbavý, přímý. Máme podobných dost?

Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.

Že je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!

Že on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.

(Z Tyrolských elegii...)

Josef Hejna

Související články:

C. a k. disident - 1

Další články autora