Historky obrozenecké
Èiperný Fricek
Potìšily mì vaše ohlasy na mé texty o staroøeckých pøíbìzích, proto bych rád zahájil ještì jeden nepravidelný seriál, mo¾ná spíš vyprávìní na pokraèování.
Kdy¾ jsme se kdysi ve škole uèili o èeském národním obrození, bylo pojato tak trochu romanticko-historicky. Já bych se k nìmu rád vrátil spíše s laskavým a humorným nadhledem. I naši obrozenci byli pøedevším lidé, lidé nìkdy malicherní, jindy velkorysí, mìli své lásky i nenávisti. Pár takových støípkù bych vám chtìl vyprávìt. Bez úmyslu ublí¾it, pomluvit.
Musím ještì zdùraznit, ¾e naše obrození, pøedevším jazykové, pova¾uji za skuteèný zázrak. Velkým mezníkem pro nás byla bitva na Bílé hoøe a dodnes se vedou spory, jaké dùsledky pøinesla a èemu zamezila. Pøiznávám, ¾e nejbli¾ší je mi pojetí historika Josefa Pekaøe. Abych nebyl tajnosnubný, on tvrdil, ¾e kdyby zvítìzilo protestantství na Bílé hoøe, ponìmèení Èech by bylo daleko jednoznaènìjší a nevratné, proto¾e protestanství pøišlo z Nìmecka.
Ta parta èeských vzdìlancù se tenkrát pustila do díla skoro neuvìøitelného a dokázala malý zázrak, vzkøísit jazyk sluhù a chudiny a postupnì z nìj udìlat i jazyk vìdecký, umìlecký.
J. V. Sládek kdysi napsal:
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dìdù, který jsi pøetrval v svatosti prosté, všechnu jich slávu, všechnu jich bìdu.
Tenhle verš bych rád trochu vytknul pøed závorku pøíštímu povídání o obèasných slabostech našich národních buditelù. Udìlali mnoho pro náš národ i jazyk, a nic na tom nemìní ani fakt, ¾e jako vìdecký jazyk èeština pomalu zaniká. ®ije dál jako jazyk pohádek pro naše dìti, jazyk umìní a vìøme, ¾e i jazyk hovorový, pokud ho ovšem nesma¾e jednoduchá signální soustava sms…
Nabídnu vám tedy obèas laskavý drb ze soukromí našich patriarchù, kteøí u¾ dávno odpoèívají na høbitovech i høbitùvcích. I oni mìli své vzmachy i pády, a pokud mìl nìkterý ten pád komickou pøíchu», proè o tom nevyprávìt.
Zde je další z nich…
Èiperný Fricek
Bedøicha Smetanu v tom Frickovi mo¾ná nepoznáte, nejspíš budete pøekvapení, ¾e úplnì správnì èesky prý nikdy neumìl. Byl sice èeský vlastenec, ale jako vìtšina lidí kolem nìj, i on vyrùstal v dvojjazyèném prostøedí a nìmèina byla jazykem úøedním. Kdy¾ psal hudební kritiky pro èeské noviny, potøeboval dokonce korektury. I jeho o deset let mladší pøítel Jan Neruda mu prý øíkal Fricku.
A co myslím tou èiperností? V tajných kuloárech hudebních vìdcù se vyprávìjí mnohé úsmìvné historky o Smetanových výletech do Stromovky. V krásných koèárech se záclonkami vozíval dámy z divadla. Mo¾ná stromy, mo¾ná tehdejší koèí, stejnì jako dnešní taxikáøi, by mohli vyprávìt.
Smetanùv ¾ivot projdu jenom ve zkratce. Narodil se do celkem zámo¾né sládkovské rodiny v Litomyšli v r. 1824. Pivu zdá se nepropadl, okouzlovala ho hudba, v ní¾ se i vzdìlával. V Praze si zalo¾il hudební školu, která ale pøíliš neprosperovala, naštìstí kdy¾ bylo nejhùø, pomohla náhoda.
Pøítel ho doporuèil na místo šéfa Filharmonické spoleènosti v Göteborgu. Byl to spolek spíše amatérský, ale za svou práci byl Smetana placený velice slušnì, navíc byl i vyhledávaným uèitelem hry na klavír pro dìti zdejší smetánky. V létech 1856–1861 tam po jistou dobu pobýval i se svou ¾enou a dcerou. ®ena byla ale vá¾nì nemocná a pøi jedné cestì domù zemøela. Èasem se o¾enil svou švagrovou Barborou (Betty) Ferdinandiovou. Narodily se další dvì dìti, ale to man¾elství nebylo š»astné, Betty se s o šestnáct let starším man¾elem pøíliš neshodla.
Smetana se zaèínal prosazovat v pra¾ském hudebním ¾ivotì, v r. 1866 se stal kapelníkem orchestru Prozatímního divadla. Patrnì do té doby spadají i legendy o Smetanových sexuálních aférách. Kdybyste potkali nìkterého èlena spoleènosti jeho pøátel a naznaèili mo¾nost Smetanovy pohlavní choroby, se zlou byste se potázali. Tyhle „zaruèené zprávy“ se nikdy nepotvrdily, i kdy¾ se o nich èasto mluvívalo.
Vìrohodnìjší se zdá, ¾e nemoc zpùsobil úraz z mládí. Pravdou ovšem zùstává, ¾e v roce 1874 musel definitivnì odejít z divadla, proto¾e úplnì ohluchl. Zbytek ¾ivota pro¾il u své dcery z prvního man¾elství, v hájence v Jabkenicích.
V dobì své hluchoty slo¾il øadu mistrovských umìleckých dìl, napøíklad cyklus šesti symfonických básní Má vlast, který je dodnes cenìným hudebním unikátem.
Zvláštní zmínku si ještì zaslou¾í opera Prodaná nevìsta, její¾ první verze mìla nepøíliš úspìšnou premiéru v èervnu roku 1866, krátce pøed smutnou bitvou u Hradce Králové. Patrnì i vylidnìná Praha té doby se podepsala na malém zájmu divákù o toto krásné dílo. Smetana operu pøepracoval, a kdy¾ se pozdìji ukázalo, ¾e libretista Karel Sabina byl i „slavný èeský udavaè“, nebylo jeho jméno ani uvádìno na plakátech. Smetana se v roce 1883 ještì zúèastnil slavnostního otevøení Národního divadla, pro které zkomponoval svou Libuši. Podle pamìtníkù byl u¾ ale jenom svým stínem, hluchý, duchem nepøítomný.
Konec Smetanova ¾ivota byl skuteènì tragický, osud ho nikterak nešetøil. 22. dubna 1884 byl pøevezen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech v Kateøinské ulici, kde tého¾ roku, bez nabytí èistého vìdomí, zemøel 12. kvìtna v pùl páté odpoledne. Sládek prý napsal Zeyerovi: „… myslím, ¾e ta duše tì¾ce tìlo opouštìla a ¾e trpìl mnoho.“