Historky obrozenecké

Potěšily mě vaše ohlasy na mé texty o starořeckých příbězích, proto bych rád zahájil ještě jeden nepravidelný seriál, možná spíš vyprávění na pokračování.

Když jsme se kdysi ve škole učili o českém národním obrození, bylo pojato tak trochu romanticko-historicky. Já bych se k němu rád vrátil spíše s laskavým a humorným nadhledem. I naši obrozenci byli především lidé, lidé někdy malicherní, jindy velkorysí, měli své lásky i nenávisti. Pár takových střípků bych vám chtěl vyprávět. Bez úmyslu ublížit, pomluvit.

Musím ještě zdůraznit, že naše obrození, především jazykové, považuji za skutečný zázrak. Velkým mezníkem pro nás byla bitva na Bílé hoře a dodnes se vedou spory, jaké důsledky přinesla a čemu zamezila. Přiznávám, že nejbližší je mi pojetí historika Josefa Pekaře. Abych nebyl tajnosnubný, on tvrdil, že kdyby zvítězilo protestantství na Bílé hoře, poněmčení Čech by bylo daleko jednoznačnější a nevratné, protože protestanství přišlo z Německa.
Ta parta českých vzdělanců se tenkrát pustila do díla skoro neuvěřitelného a dokázala malý zázrak, vzkřísit jazyk sluhů a chudiny a postupně z něj udělat i jazyk vědecký, umělecký.

J. V. Sládek kdysi napsal:
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svatosti prosté, všechnu jich slávu, všechnu jich bědu.

Tenhle verš bych rád trochu vytknul před závorku příštímu povídání o občasných slabostech našich národních buditelů. Udělali mnoho pro náš národ i jazyk, a nic na tom nemění ani fakt, že jako vědecký jazyk čeština pomalu zaniká. Žije dál jako jazyk pohádek pro naše děti, jazyk umění a věřme, že i jazyk hovorový, pokud ho ovšem nesmaže jednoduchá signální soustava sms…

Nabídnu vám tedy občas laskavý drb ze soukromí našich patriarchů, kteří už dávno odpočívají na hřbitovech i hřbitůvcích. I oni měli své vzmachy i pády, a pokud měl některý ten pád komickou příchuť, proč o tom nevyprávět.

Zde je další z nich…

Bigamista Josef Kajetán

Jak jsem už dopředu slíbil, nebudu vám o našich významných osobnostech vyprávět příliš pateticky, spíše dodám trochu laskavých „drbů“. A tak nechci příliš zdůrazňovat fakt, že Josef Kajetán je autorem textu k naší národní hymně, jejímž autorem hudby je trochu neprávem zapomínaný František Škroup. To zná každý ze školy, a kdo ne, může si to vyhledat. S úctou musím připomenout, že první dramatický pokus dal Tyl dohromady mlád 26 let. (Byla to právě Fidlovačka, v níž slepec zpívá tu dojemnou píseň.) Narodil se v roce 1808 a hra byla uvedena v roce 1834. Nepříliš známé a možná i překvapivé je to, že podle mnohých odborníků byl lepším novinářem než dramatikem. Řada jeho her nemá příliš vysokou úroveň a hraje se především kvůli národní tradici.

Zdá se, že Tyl nebyl jednoduchou osobností. V mládí se přátelil s o dva roky mladším Máchou, přesto se pustil do poměrně ostré kritiky jeho díla, zejména Máje. Nebyl patrně ani příliš dobrý herec, navíc působil dost cholericky a měl talent získávat si nepřátele.

Známý je příběh jeho sporu s J. J. Kolárem, což byla velmi zajímavá postava našeho divadla v 19. století. Tyl při zkoušce shodil Kolára do orchestřiště a ten si šel stěžovat na správu Stavovského divadla, kde oba působili. Při přešetřování stížnosti vyšlo najevo, že Tyl pracuje jako jakýsi podúčetní pro c. a k. armádu a tehdejší předpisy mu zakazovaly „vedlejšku“ v divadle. Takže přišel o místo, ale i o nejúspěšnější léta svého působení. Byl pověřen řízením českých představení ve Stavovském divadle. V revolučním roce 1848 byl ale zvolen poslancem říšského sněmu a stal se opravdu „miláčkem národa“.

Začátek padesátých let byl pro něj zlomový. Dluhy, nesváry a také jeho známá bigamie, k níž se ještě dostaneme. Odchází z Prahy kočovat po českých zemích, a protože nemohl získat vlastní divadelní koncesi, vyrazil se společností německého divadelního podnikatele Zöllnera.

Se svým „hadem z ráje“, s divadlem, se Tyl zapletl už v mládí. Jezdil s kočovnou společností, v níž se seznámil s Magdalenou Forchheimovou, herečkou a zpěvačkou. Byla o pět let starší než Tyl a vyprávělo se, že o něj pečovala v době jeho těžké nemoci. Slíbil jí manželství a slib dodržel. Dítě, které čekali, se narodilo mrtvé a Magdaléna už další děti mít nemohla. Potom se nám to už dost zamotává. Ze studií se vrátila Magdalenina mladší sestra Anna, podle dostupných obrázků zajímavá žena, trochu drsnějšího typu, ale hlavně o víc než dvacet let mladší než její sestra. A tak vznikl podivný manželský trojúhelník, o kterém věděla celá Praha a později nejen Praha. Švagrová povila Tylovi celkem sedm dětí, to poslední už po jeho smrti, to první už ve svých devatenácti létech. Teta Magdalena prý o děti s láskou pečovala, ale jistě uznáte i vy, že takový vztah by budil pozornost i dnes. Natož před 150 léty.

Po Tylově smrti – zemřel v roce 1856 – se matky jeho dětí ujal Josef Ladislav Turnovský, který si skoro o 15 let starší Annu vzal za manželku. Netajil se tím, že hlavním důvodem jeho manželství je trvalý obdiv k Tylovi. On je také autorem dost idealizované legendy o mučedníkovi, která potom o Tylovi vznikla.

Z dochovaných dokumentů je ale jasné, že pravda byla trochu jiná. Podnikatel Zöllner nabídl Tylovi na tu dobu opravdu velmi slušné podmínky, a tak se zdá, že příčinou jeho smrti nebyla chudoba, ale především nemoc. Ostatně potíže s dýcháním prý mu vadily už jako herci. A navíc, pánové i dnes: mít na krku dvě ženy a sedm dětí…

Tylovská legenda ale žije svým životem dodnes.

Josef Hejna
 

Další články autora