Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Křídla

Je příjemné sedět ve vytopeném pokoji a představovat si blížící se jaro, teplé slunce i první květiny, deroucí se přes zvlhlou trávu k nebesům. Na slunných místech už sem tam vyráží zelená travička, hustá a měkká, jako kožíšek. Na ještě holých stromech poskakují, honí se a škádlí ptáci. Pro samé taškařice nemají čas na zpěv, všude je slyšet jejich rozmarný křik. Kosi a drozdi neúnavně hvízdají své jarní melodie, vrabci nepokojně prolézají křoví a strnadi i sýkorky doplňují pestrou kakofonii zvuků svou krátkou a úsečnou melodii. Všechno kolem nás je plné radostných příslibů.

V myšlenkách zalétám do roku 1970. Jsem opět těhotná a mám problémy. Naše hospodářství se utěšeně rozrostlo. Dvůr se hemží novými přírůstky a zdá se, že budeme mít letos opět o zábavu postaráno. V chlévě se ke kozám důvěrně tulí jejich zvědavá kůzlátka, králíkárna praská ve švech a pod kamny v kuchyni máme čerstvě vylíhlá kuřátka. Mou tehdy asi rok a půl starou dceru krabice s kuřaty nesmírně zajímá. V té době mám oči nejspíš i na zádech, neboť nejen zájem dcery, ale i náš pes a kočky s napětím přihlížejí dění kolem mláďátek.

Snaha pomáhat mi za každou cenu značně komplikuje můj denní harmonogram. Každý den je třeba nasbírat pořádný koš mladých kopřiv a žebříčku, který se seká nadrobno. Spolu s kukuřičným šrotem a vařenými vejci se připravuje výživná směs pro kuřátka. Míchanice musí být stále čerstvá, nezapařená, aby drobečkové neměli střevní potíže. V mělké misce je neustále čistá pitná voda, nejlépe s kamenem uprostřed, aby se kuřátka zbytečně nemáchala, případně se v ní neutopila. Ti malí drobečkové tolik milují teplo, že se tlačí v krabici ke stěně kamen a je třeba neustále kontrolovat, aby se vzájemně neušlapali. A že to v té době u nás v kuchyni nevoní po fialkách, není třeba dodávat. Už se nemohu dočkat, až budou větší a budu je moci vrátit slepici, která se o všechny postará s ještě větší trpělivostí, než se snažím já.

Jsem ráda, že se líhnutí kuřátek nepřekrývá s líhnutím housat. Husa poctivě sedí a jejich čas nastane asi za deset dní. S dojemnou pečlivostí obrací vajíčka pod sebou a ani na okamžik hnízdo neopouští. V té době jí dávám vodu i krmení do bezprostřední blízkosti hnízda. Dělá mě obrovské potíže nachystat pro všechno živé každodenní potravu, i když náročné práce obstarává manžel. Stále ještě krmíme senem, což značně usnadňuje situaci. Přesto však časté kydání hnoje, sekání dřeva a další činnosti mne velmi vyčerpávají. Také je potřeba minimálně jednou za týden obstarat nákupy. Samoobsluhu i řezníka máme naštěstí přímo v dědině. Nevýhodou však je, že po prázdnu se jde s kopce a s plnými nákupními kabelami do kopce. Po nákupní kabele na kolečkách zatím ani vidu, ani slechu a do dětského kočárku se také nedá naložit, bůh ví co. Maso moc nekupujeme, jsme v produkci masa téměř soběstační.

Před odchodem je třeba zabezpečit všechna zvířata, zajistit oheň v kamnech, ustrojit dceru a zavřít vzpouzejícího se psa do kotce. Ne že by neposlouchal, ale jeho pocit důležitosti v péči o nás nemůže zastínit tlachání paničky o nepřeměřené kapacitě jejich končetin. A pak ta nadváha. Pokud beru velký nákup, vezmu do kočárku jen to nejnutnější a tašky nechám v obchodě. Na zpáteční cestě se zastavím v kanceláři družstva a poprosím paní účetní, uvidí-li manžela, ať mu řekne, aby přivezl nákup domů. Buď koňským povozem, nebo traktorem.

Můj život se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Jsem hrozně silná a každá práce mně dá velké úsilí donutit své zaoblené tělo k činnosti, která se ode mne očekává. Všechna mláďátka potřebují zvýšenou péči ke zdárnému růstu a manžel, pracující v zemědělství, nemůže zůstat doma a starat se o hospodářství. Jednak by byl celé dědině pro smích, že si vzal rozmazlenou fiflenu z města a také proto, že v době jarních prací je ve statku třeba každé ruky. S pomocí od tchýně nemohu počítat, neboť mne nemá ráda a se svými rodiči zatím také ne, neboť tatínek ještě učí a to, že by ho moje maminka opustila kvůli mě, nepřipadá v úvahu. Až o prázdninách přijedou a pomohou nám překlenout namáhavé letní měsíce před porodem a přiloží pomocnou ruku k dílu.

V poradně nebyl pan doktor s mým vzhledem spokojený a doporučil mně okamžitý nástup do porodnice. Odmítám a podepisuji revers: „Na vlastní nebezpečí.“
Při prvním těhotenství jsem nabrala osm kilo a čtyři hned po porodu shodila. Má výchozí váha byla 72 kg. Dnes se musím smát při myšlence, že v době, kdy jsme se s manželem vzali, mohl on nosit moje rifle a já jeho. V současné době na to mohu jenom vzpomínat. Při druhém těhotenství jsem přibrala skoro čtyřicet kilo. Byla jsem strašně oteklá, když jsem si vmáčkla prst do lýtka, objevila se prohlubeň, která se zvolna zaplňovala tekutinou. Číslo bot se změnilo z velikosti šest, na velikost devět. Kromě velké únavy jsem naštěstí žádné další problémy neměla. Přemýšlela jsem, jak se asi dostanu do porodnice, neboť v době narození mé dcery patřila naše vesnice pod okres Jeseník a tamní nemocnice byla od nás vzdálená třicet kilometrů. Nyní jsme spadali pod okres Krnov a vzdálenost se prodloužila na padesát kilometrů.

V době, o které píšu, rovněž nebyl ještě k dispozici ultrazvuk, ale dle ujištění pana doktora jsme narození více dětí neočekávali. Rodiče začali naléhat, abych šla do porodnice dřív, než byl očekávaný termín. Maminka se ujala mé malé dcery a tatínek s manželem se starali o hospodářství. Sňali mně tím z beder neuvěřitelné břemeno.

Začátkem července jsem je tedy poslechla, sbalila si raneček a odjela autobusem do Krnova, do porodnice. Vždycky jsem si zakládala na tom, jak jsem samostatná, ale při té cestě mně zrovna do smíchu nebylo. Dnes vytýkáme mladým lidem, že nepouští starší občany v šalině či autobuse sednout, ale i tenkrát se našli podobní jedinci, kteří se raději dívali z okna a dělali, že nevidí. Až na upozornění pana řidiče se jeden mládenec neochotně zvedl a pustil mě na své místo.

Do porodnice jsem dorazila v pořádku, asi čtrnáct dní, před očekávanou událostí. Na pokoji nás bylo pět, ale osazenstvo se celkem rychle střídalo. A pak jednou přišla neobyčejně milá asi čtyřicetiletá žena, se kterou jsem se velmi rychle sblížila. Vyprávěly jsme si o svých osudech a velmi dobře jsme si rozuměly. Když viděla mé problémy a těžkou chůzi, pravila větu, kterou si budu pamatovat celý život:

„Neboj se Irenko, jednou se probudíš, a budeš mít pocit, že tvé tělo je lehké jako pírko. Bude stačit roztáhnout paže a zatřepat s nimi a tvé tělo se vznese do výšky, jako bys měla křídla.“

A skutečně. 28. července 1970 jsem se ráno probudila s písní na rtech. Obtíže zmizely jako mávnutím čarovného proutku a já jsem se vznášela na svých křídlech. Syn se narodil ve dvě hodiny odpoledne, vážil pět kilo dvacet a měřil 53 centimetrů. Obtíže zmizely, ale s tou nadváhou vlastně bojuji celý život.

Irena Atzlerová

Další články autorky