Vyprávìní spisovatelky Marie Hruškové
Sledovali jste v televizi poøad – seriál – o starých památných stromech, kterým provázel ka¾dou nedìli Ludìk Munzar? Dívala jsem se pravidelnì, staré stromy mám moc ráda.
VYZNÁNÍ
Stojím tu osamìlý
trochu nemocný
a hodnì vrásèitý.
Rozhlí¾ím se kolem
všechno u¾ tu bylo.
Jsem starý strom.
Kdy¾ jsem zašla jednou do naší knihovny a uvidìla upoutávku na besedu se spisovatelkou Marií Hruškovou, která vìtšinu své tvorby památným stromùm vìnovala a je spoluautorkou zmiòovaného poøadu, chtìla jsem se s ní seznámit. A tak následovalo nìkolik telefonátù, nìkolik mailù, autorka byla ochotna se se mnou pøed besedou sejít. Vznikl èlánek, který vyšel v prosincovém èísle èasopisu Doba seniorù. Tady je.
„Stromy jsou spojnicí mezi generacemi…“
Památné stromy se staly Marii Hruškové (73) koníèkem témìø celo¾ivotním. Vztah k pøírodì mìla ji¾ od útlého dìtství. Narodila se v Praze, ale venkov se jí stal druhým domovem – byla to Hvozdnice nad Davlí, vesnice v kopci nad Vltavou, kam s ní maminka odjí¾dìla, aby se ukryly pøed bombardováním Prahy, která se posléze stala domovem dìdy a babièky, kteøí byli po roce 48 z Prahy vystìhováni. Tam mìla budoucí autorka kamarády, ale hlavnì pøírodu, zvíøata a les.
Proè jsem si vybrala právì památné stromy?
Ony si vybraly mne. Mùj kolega, který stromy kreslil, mì po¾ádal o texty, pøíbìhy ke svým kresbám. Neúspìšnì jsem zkoušela najít literáta, který by se úkolu zhostil, a proto¾e u¾ tehdy, jako mladá kantorka, jsem zaèínala s psaním pro èasopisy, tak jsem to nakonec napsala sama. A chytlo mì to. Zaèala jsem hledat další a další podklady, pátrat v kronikách. A o stromech psát – i kdy¾ jen „do šuplíku“ nebo bez jména do rozhlasového Kolotoèe.
Soustavnì jsem zaèala vydávat kní¾ky a¾ po roce 1989. Od té doby je tìch kní¾ek u¾ víc ne¾ jedna desítka. Kromì o památných stromech jsem napsala napøíklad i tøi kní¾ky o Podoubraví - „Tam, kde teèe Doubravka“. Spolupracovala jsem i na televizním seriálu „Pamì» stromù“ a jsem ráda, ¾e tenhle poøad zájem o památné stromy povzbudil.
Mrzí mì, ¾e se dnešní doba mimo jiné vyznaèuje velmi malou úctou ke stáøí. Staré stromy ukazují, ¾e stáøí má svou pamì» a mnohdy nedocenìnou moudrost - ¾e to, co je staré, nemusí být nutnì ke škodì. Velmi èasto se zúèastòuji besed v domovech dùchodcù, znamenají pro mne zpìtnou vazbu a pøinášejí i nové poznatky. V¾dy» ka¾dý máme v pamìti nìjaký „svùj strom“, spojený se vzpomínkou na první polibek, první rande…
Kdy¾ polo¾íte dlaò na kùru stromù, který zasadil váš pradìdeèek a dìda se o nìj staral, pocítíte spojení mezi sebou a vašimi pøedky velmi silnì. Ne, stromy neobjímám, objímám radìji ¾ivé lidi. Ale velmi ráda si ke stromùm sednu, opøu se o nì. Vnímám klid a pohodu, které jsou okolo nich.
Nyní u¾ existují seznamy památných stromù a v dnešní dobì není problémem se k nim dostat. Všechny stromy, o kterých jsem kdy psala, jsem osobnì obešla, ka¾dého z nich se dotkla, postála u nìj, popovídala si s lidmi v jejich blízkosti, prošla tøeba místní kroniky, staré vlastivìdy...
Místa, kde je památných stromù nejvíce, jsou Orlické hory, ®elezné hory, Tøeboòsko, a proto jsou pro mne zvláš» zajímavé. Kdy¾ po mnì ale chcete, abych jmenovala jediný strom, který je mou srdeèní zále¾itostí, pak to bude Klokoèovská lípa. Roste v kraji, kde má koøeny moje rodina z otcovy strany – na Chrudimsku. Její vìk se odhaduje na osm set let, i kdy¾ nápis na kameni pod lípou jej zvyšuje na tisíc let. Podle povìsti v jejím stínu odpoèíval Karel IV. – kdo ví… Je to významná pamìtihodnost zdejšího kraje, ¾ivý svìdek mnohých událostí.
Jehliènaté stromy se mezi tìmi památnými èasto nevyskytují, nedo¾ívají se tolika let. Nejvíce je památných lip, nejvyššího vìku se ale do¾ívají duby. Nedávno mì po¾ádala nìmecká Dendrologická spoleènost z Lipska, abych do pøipravovaného sborníku o evropských gigantech- starých stromech- pøipravila podklady z naší republiky, srovnávám si k tomu údaje. Nejvìtší je Vejdova lípa v Pastvinách v Orlických horách, její¾ kmen mìøí v obvodu 13 m, na druhém místì je Lukasova Zpívající lípa v Telecím na Vysoèinì. Je mezi nimi i ta klokoèovská – na 16. místì. Pøidám i úsmìvnou pøipomínku – stromy „doká¾í“ i hubnout, èást kmene se mù¾e toti¾ odlomit, a pak to pøemìøování obvodu mù¾e vyjít poka¾dé jinak.
Vystudovala jsem Pedagogickou a Filozofickou fakultu UK, tøicet sedm let jsem uèila na pra¾ských školách èeštinu, nejdéle na Akademickém gymnáziu ve Štìpánské ulici. Mnoho svých studentù jsem se sna¾ila svým zájmem o stromy ovlivnit. Jen tìch kompozic s tématy stromù! Snad jim to a¾ tak nevadilo, alespoò to tvrdí pøi našich setkání po letech. Mezi mé ¾áky patøil napøíklad scénárista Petr Jarchovský a re¾isér Høebejk – jejich film „Musíme si pomáhat“ je pro mne jedním z nejlepších, ale mám ráda i „U mne dobrý“- pro „lidštinu“. Do stejné tøídy chodil i Dan Wlodarczyk, jeden z re¾isérù seriálu Ulice. Ale tak je to u všech uèitelù, ¾e vzpomínají na své ¾áky.
Mou základní knihou o stromech je „Kult stromù v zemích koruny èeské“. Je to vlastnì trochu doplnìní mé dizertaèní práce, kterou jsem na zaèátku sedmdesátých let napsala. V knize se sna¾ím objasnit náš vztah ke stromùm z historického a etnologického hlediska, proto jsou tam i citace z krásné literatury nebo tøeba z Bible.
Vìtšina mých knih je ilustrovaná výtvarníkem Jaroslavem Turkem, který mì k tématu památných stromù pøivedl, je to vlastnì naše spoleèné dílo. Byl skvìlým kreslíøem, dokázal ka¾dý z tìch stromù zachytit v jeho charakteristické podobì. Nakreslil jich stovky. Známé jsou i úsmìvné pøíhody o tom, jak staré stromy dokázal bránit i svým tìlem.
Vyprávìní paní doktorky Hruškové je velmi zajímavé, musíme ho ale ukonèit, je èas na slavnostní událost, kvùli které jsme se vlastnì sešly.
Pøivítání poslední spoleèné knihy dr. Marie Hruškové a Jaroslava Turka „Pøíbìhy památných stromù Èech a Moravy“ probíhá v pøednáškové místnosti èáslavské knihovny. Jaroslav Turek se dnešní oslavy nedo¾il, jeho kresby do knih však dál pomáhá upravovat jeho syn.
Symbolickou vìtvièkou lípy, tak, aby výtisk kní¾ky neponièil, se pøivítání ujal øeditel èáslavského gymnázia dr. Zdenìk Sejèek.
Obrátil se ke všem milovníkùm historie i pøírody, aby chodili za starými stromy. Pøíbìhy a povìsti, které se k nim vá¾í, nedovolí projít kolem nich bez povšimnutí. Pøipomnìl, ¾e ke knize patøí i mapky, souøadnice pro navigaci, které nás k nim dovedou. Postùjme u starých stromù, sálá z nich síla k ¾ivotu, probouzejí cit k historii, k našim pøedkùm i k lidem kolem nás.
Nezbývá mi ne¾ popøát dílu hodnì potìšených ètenáøù, podìkovat paní doktorce za vyprávìní a spolu s ostatními zájemci po¾ádat o vepsání osobního vìnování…
Eva Procházková