Historky obrozenecké
Potìšily mì vaše ohlasy na mé texty o staroøeckých pøíbìzích, proto bych rád zahájil ještì jeden nepravidelný seriál, mo¾ná spíš vyprávìní na pokraèování.
Kdy¾ jsme se kdysi ve škole uèili o èeském národním obrození, bylo pojato tak trochu romanticko-historicky. Já bych se k nìmu rád vrátil spíše s laskavým a humorným nadhledem. I naši obrozenci byli pøedevším lidé, lidé nìkdy malicherní, jindy velkorysí, mìli své lásky i nenávisti. Pár takových støípkù bych vám chtìl vyprávìt. Bez úmyslu ublí¾it, pomluvit.
Musím ještì zdùraznit, ¾e naše obrození, pøedevším jazykové, pova¾uji za skuteèný zázrak. Velkým mezníkem pro nás byla bitva na Bílé hoøe a dodnes se vedou spory, jaké dùsledky pøinesla a èemu zamezila. Pøiznávám, ¾e nejbli¾ší je mi pojetí historika Josefa Pekaøe. Abych nebyl tajnosnubný, on tvrdil, ¾e kdyby zvítìzilo protestantství na Bílé hoøe, ponìmèení Èech by bylo daleko jednoznaènìjší a nevratné, proto¾e protestanství pøišlo z Nìmecka.
Ta parta èeských vzdìlancù se tenkrát pustila do díla skoro neuvìøitelného a dokázala malý zázrak, vzkøísit jazyk sluhù a chudiny a postupnì z nìj udìlat i jazyk vìdecký, umìlecký.
J. V. Sládek kdysi napsal:
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dìdù, který jsi pøetrval v svatosti prosté, všechnu jich slávu, všechnu jich bìdu.
Tenhle verš bych rád trochu vytknul pøed závorku pøíštímu povídání o obèasných slabostech našich národních buditelù. Udìlali mnoho pro náš národ i jazyk, a nic na tom nemìní ani fakt, ¾e jako vìdecký jazyk èeština pomalu zaniká. ®ije dál jako jazyk pohádek pro naše dìti, jazyk umìní a vìøme, ¾e i jazyk hovorový, pokud ho ovšem nesma¾e jednoduchá signální soustava sms…
Nabídnu vám tedy obèas laskavý drb ze soukromí našich patriarchù, kteøí u¾ dávno odpoèívají na høbitovech i høbitùvcích. I oni mìli své vzmachy i pády, a pokud mìl nìkterý ten pád komickou pøíchu», proè o tom nevyprávìt.
Zde je první z nich…
Pøíbìh Slávy dcery
Ká¾e tedy, aby podle smìru
Spojil Milek, její kochánek,
Ony èástky v jednu Slávy dceru;
Proto se tu, jako v moøi øeky,
Divnì spolu všechnìch Slovanek
Objímají cnosti, krásy, vdìky.
Budu vám vyprávìt pøíbìh povinné školní èetby a jejího autora, mo¾ná trochu netypicky, neèítankovì, struènì. Málo si uvìdomujeme, ¾e u znovuvzkøíšení naší mateøštiny stálo také pár Slovákù, tøeba Pavel Josef Šafaøík, nebo Ján Kollár. Ostatnì i Štúr prý vìtšinou psal èesky, a kdyby se v polovinì devatenáctého století ta parta kolem nìj tak trochu nezbláznila, mo¾ná nám zùstal stejný jazyk.
Kollár byl synkem vesnického rychtáøe a studia si trochu vytrucoval. Studoval úspìšnì pøedevším protestantskou teologii a øadu let trávil v Pešti jako kazatel, pozdìji dokonce slovenský. Všimnìte si, Jungmann byl vìøící katolík, Kollár protestant. Ve høe byly tedy i spory ve víøe. Kollár se postavil proti dìlení jazykù a byl štúrovci dost odmítán, a¾ šikanován. Od poloviny století pøešel do Vídnì, kde se stal profesorem slovanské archeologie na vídeòské universitì. Tam i zemøel a byl pohøben, aè byl pozdìji s úctou pøevezen do Prahy. Ve své dobì byl osobou velice ctìnou, pøátelil se s Palackým, Jungmannem, sešel se dokonce s Goethem.
Já se chci ale více vìnovat jeho stì¾ejnímu dílu a trochu komickému paradoxu, který se k nìmu vá¾e. Mo¾ná si ještì vzpomenete, ¾e skladba má pìt èástí, k pùvodním Sála, Labe, Dunaj, pøibyly ještì øeky antického podsvìtí Léthe a Acheron. Formou je nároèná èasomíra. Dìj tvoøí stí¾nost bohynì Slávy, která si v radì bohù stì¾uje na køivdy, jimi¾ Slované v minulosti trpìli. Bozi stvoøí Mínu, která má za úkol odèinit všechna zpùsobená utrpení a postavit Slovany mezi pøední národy svìta. Mína je vlastnì ona Slávy dcera, jakýsi symbol krásy Slovanstva. A jako správná bohynì je plavovlasá, krásné postavy, mo¾ná i trochu boubelka, prostì pravá Slovanka.
A tak se plynule dostávám k tomu zábavnému paradoxu. Celo¾ivotní básníkovou láskou a pozdìji i vytou¾enou man¾elkou byla Frederika Wilhemina Schmidtová, dcera nìmeckého pastora. Proto¾e její rodièe lásce nepøáli, èekal na vytou¾enou man¾elku sedmnáct let.
Frederika Wilhemina byla jeho velkou ¾ivotní inspirací, dokonce prý jí dùvìrnì øíkal Mína. A tak se zdá, ¾e pøedlohou pro slovanskou kyprou bohyni byla malá, èerná a snad i trochu prdelatá (dámy prominou) Nìmka, která vìru slávu Slávù pøíliš neslavila.
Berte to povídání laskavì tak, jak je mínìno, jako trochu odlehèený pohled na naši minulost, ale pohled uctivý. Kollár byl na svou dobu mu¾ velmi uèený a nic na tom nemìní ani fakt, ¾e se ke konci ¾ivota o èeské vlastenèení u¾ pøíliš nezajímal, podle nìkterých souèasníkù dokonce odmítal své mladé ideály. Asi u¾ vidìl svìt jinak, ne¾ v roce vydání Slávy dcery, v roce 1824.
Pro úplnost bych snad ještì mìl dodat mezníky ¾ivotní pouti autora 1793-1852 .
Jestli Slávy rumy ještì vstanou
Rukou vaší, pøíští potomci,
Vìøte zkušenému vìdomci,
Jeho¾ ústa tu k vám radu vanou;
Zøidte obec jedním jménem zvanou,
Pevnou, a» ji cizí holomci,
Svornou, a» ji vlastní lakomci
Nezbourají novou zase ranou.
Pøipravil Josef Hejna