Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taková zvláštní rodinná historie…
Strýc Frantík byl krásný chlap. Moc se mi líbil. Vysoký, èernovlasý èernooký, a ještì o nìm maminka øíkávala, ¾e je i moc chytrý. Mìl všechny pøedpoklady pro to, aby se zalíbil jedné ze ètyø tatínkových sester – Ane¾ce. Pro nás to byla teta Neška. Byla svatba, novoman¾elé se zaøídili ve mìstì a brzy po svatbì se v roce 1924 narodil Frantík, v dalším roce ho následovala Máòa. A po pìkných rodièích pøevzaly dìdictví i dìti. Frantík byl stejnì ztepilý a tmavý jako tatínek i Máòa byla, no – krasavice.
A jak šel èas, dìti odrùstaly a najednou na zaèátku války zaèaly sestry tety Nešky, i švagrová, kritizovat její vzhled. „Neško, vypadáš moc dobøe po tìle.“ „Ále – jím moc zelí,“ vysvìtlovala jim teta Neška nadouvající se bøíško. Bylo to v roce 1942, kdy¾ teta pøivedla na svìt malého Ládíèka. Chlapeèek byl nedu¾ivý a snad se ani roku nedoèkal. Ale bylo to tolik milované dítì, ¾e louèení s ním bylo bolestné a jeho kratièký ¾ivot pøipomínal krásný malý pomníèek na starém frenštátském høbitovì.
Mezitím se Máòa provdala, Frantík se o¾enil. Mánin druhý chlapeèek Jarynek mìl u¾ ètrnáct dnù, kdy¾ teta Neška nedbajíc na to, ¾e jí do padesátky u¾ zbývá jenom nìjakých pár let, 18. èervna 1951 porodila zase chlapeèka. Milánek byl radostí pro stárnoucí rodièe a svou roztomilostí vyplòoval prázdné místo po Ládíèkovi. Vyrùstal se svým o ètrnáct dnù starším synovcem, a strýc s tetou se do¾ili i toho, a¾ se sám postavil do ¾ivota. A teta Neška neustále pracovala. U¾ jí bylo skoro osmdesát, kdy¾ se louèila s s frenštátským muzeem, kde do poslední chvíle pracovala.
Milánek se o¾enil, prvorozená byla Radanka a pøed dvaceti šesti lety do rodiny pøibyl Jakub. Tak se teta Neška doèkala vnouèátek i od pozdì narozeného synka. Jen škoda, ¾e se nedo¾ila roku 2006. Je pravda, ¾e by jí bylo u¾ 101 rok, ale vítìzství frenštátského skokana ve Svìtovém poháru by urèitì bylo pro ni velkým zadostiuèinìním za to, ¾e pøivedla na svìt jeho tatínka v tak vysokém vìku. Ten její vnuk se toti¾ jmenuje Jakub Janda. A je to svìtový skokan na ly¾ích!
Leccos si na svìt pøinášíme v genech a na mnohé musíme vynalo¾it hodnì úsilí. Moc se Jakub Janda se moc nadøel, ne¾ došel na nejvyšší bod svého sna¾ení. Ale nìco podìdil. Mezi jiným i štìdrost. Po obou prastaøenkách, jak Jandové, tak Strnadlové. Obì by rozdaly poslední groš. Mo¾ná, ¾e právì ony stály po jeho boku, kdy¾ dával odmìnu, kterou dostal za cenu Fair play, mladým frenštátským handicapovaným sportovcùm z Frenštátu a Kapce nadìje.
To¾ takový zvláštní je úsek jedné rodinné historie sepsaný sestøenicí tatínka Jakuba Jandy Hanou Juraèákovou