Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková zvláštní rodinná historie…

Strýc Frantík byl krásný chlap. Moc se mi líbil. Vysoký, černovlasý černooký, a ještě o něm maminka říkávala, že je i moc chytrý. Měl všechny předpoklady pro to, aby se zalíbil jedné ze čtyř tatínkových sester – Anežce. Pro nás to byla teta Neška. Byla svatba, novomanželé se zařídili ve městě a brzy po svatbě se v roce 1924 narodil Frantík, v dalším roce ho následovala Máňa. A po pěkných rodičích převzaly dědictví i děti. Frantík byl stejně ztepilý a tmavý jako tatínek i Máňa byla, no – krasavice.

A jak šel čas, děti odrůstaly a najednou na začátku války začaly sestry tety Nešky, i švagrová, kritizovat její vzhled. „Neško, vypadáš moc dobře po těle.“ „Ále – jím moc zelí,“ vysvětlovala jim teta Neška nadouvající se bříško. Bylo to v roce 1942, když teta přivedla na svět malého Ládíčka. Chlapeček byl neduživý a snad se ani roku nedočkal. Ale bylo to tolik milované dítě, že loučení s ním bylo bolestné a jeho kratičký život připomínal krásný malý pomníček na starém frenštátském hřbitově.

Mezitím se Máňa provdala, Frantík se oženil. Mánin druhý chlapeček Jarynek měl už čtrnáct dnů, když teta Neška nedbajíc na to, že jí do padesátky už zbývá jenom nějakých pár let, 18. června 1951 porodila zase chlapečka. Milánek byl radostí pro stárnoucí rodiče a svou roztomilostí vyplňoval prázdné místo po Ládíčkovi. Vyrůstal se svým o čtrnáct dnů starším synovcem, a strýc s tetou se dožili i toho, až se sám postavil do života. A teta Neška neustále pracovala. Už jí bylo skoro osmdesát, když se loučila s s frenštátským muzeem, kde do poslední chvíle pracovala.

Milánek se oženil, prvorozená byla Radanka a před dvaceti šesti lety do rodiny přibyl Jakub. Tak se teta Neška dočkala vnoučátek i od pozdě narozeného synka. Jen škoda, že se nedožila roku 2006. Je pravda, že by jí bylo už 101 rok, ale vítězství frenštátského skokana ve Světovém poháru by určitě bylo pro ni velkým zadostiučiněním za to, že přivedla na svět jeho tatínka v tak vysokém věku. Ten její vnuk se totiž jmenuje Jakub Janda. A je to světový skokan na lyžích!

Leccos si na svět přinášíme v genech a na mnohé musíme vynaložit hodně úsilí. Moc se Jakub Janda se moc nadřel, než došel na nejvyšší bod svého snažení. Ale něco podědil. Mezi jiným i štědrost. Po obou prastařenkách, jak Jandové, tak Strnadlové. Obě by rozdaly poslední groš. Možná, že právě ony stály po jeho boku, když dával odměnu, kterou dostal za cenu Fair play, mladým frenštátským handicapovaným sportovcům z Frenštátu a Kapce naděje.

Tož takový zvláštní je úsek jedné rodinné historie sepsaný sestřenicí tatínka Jakuba Jandy Hanou Juračákovou