Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Krasopis

Nevím, jestli si někdo ze současné mladé generace dovede něco představit, pod tímto slovem. Ani já jsem vyučování krasopisu ve škole nezažila, ale vždy s nábožnou úctou pohlížím na staré rukopisy, které mně i po létech udivují čistými liniemi a jakoby tištěnou podobou psaného textu.

Při tomto rozjímání mně to nedá, abych nezavzpomínala na množství psacího nářadí, které prošlo mýma rukama od doby mého narození. Nepamatuji dokonale zaříznuté husy brky, ani hliněnou tabulku s olůvkem a houbičkou, pomůcky generace mých rodičů. Prvním mým psacím náčiním byla obyčejná tužka. Doma v krabičce byly i tužky anilinové, červená a modrá, na které když se plivlo, psaly jakoby rozmazaně. Těmi psávala moje babička.

Počátky mého psaní tužkou byly velice krkolomné, i když sešity měly řádky, u kterých byl předpoklad, že povedou pisatele cestou rovnou a beznehodovou. Písmenka byla kostrbatá, na ploše papíru se chovala jako opilá, se snahou utíkat směrem dolů, případně do kopečka. Tento nešvar u mne přetrvává dodnes. Pokud píši na papír bez linek a bez lenochu, má můj text i při sebevětším úsilí tendenci směřovat směrem vzhůru. A to si jako v dětství občas pomáhám i jazykem, jak jsem jednou zjistila. „Paní… ve vašem věku? Že se nestydíte.“ Co na to říci? Stydím se.

Na konci první třídy jsme začínali psát perem. A to bylo teprve ouvej. Na lavicích byly vždy dva kalamáře s modrým inkoustem, které byly nástrojem ďáblovým. Zvláště pro kluky. Jako holka jsem nosila až do patnácti let dva silné copy, jejichž konce mně kluci občas namočili do výše zmíněného kalamáře. Také do nich občas nějaký dobrák hodil kus špuntu a při namočení pera se do něj zabodla špice pera a člověk si udělal do sešitu přímo výstavní „kaňku“. Pero mělo dřevěnou násadku a špička mající dva hroty se do něj zasunovala a někdy zpevňovala malou páčkou. Jindy byla násadka na konci opatřena vsunutým válečkem, který byl konický a držel kovovou špičku v násadce. Při nešetrném zacházení se mohly hroty pera ohnout a pak to nepsalo. Věčně jsme chodili s prsty umazanými od inkoustu, zvláště ukazováček a prostředníček pravé ruky. Leváctví tehdy nebylo ve školách tolerováno a bylo spíš zvláštností. Nejlepším závěrem bývala naspaná úloha s velkou kaňkou na konci posledního slova. Těch pohlavků a úloh psaných znovu a znovu, nepočítám.

Dalším hitem jednoho školního roku byly tzv. skleněné špičky, točené do spirálky, které byly odměnou pro hodné děti za pěkné známky. V té době byly ve třídě snad všechny děti hodné. I tyto špičky potřebovaly dřevěnou násadu.

Asi ve čtvrté nebo páté třídě jsem dostala své první plnicí pero. Inkoust se do něj natahoval pomocí pístu. Byla jsem na něj náležitě hrdá. Každé ráno jsem si kontrolovala penál, jestli mám pero naplněné až po vrch a jestli všechny mé tužky mají dobře ořezané hroty. Měla jsem svůj bílý kapesní nožík a tatínek mně naučil ořezávat si tužky naprosto dokonale. Na tužky se navlékaly kovové chrániče, které měly zabránit jejich zlomení.

V době, kdy nám začala ve škole geometrie jsme začali pracovat s patentními tužkami. A opět tu bylo místo k darebáctví. Když se vnitřek patentní tužky vyšrouboval, a dala se dovnitř zrníčka rýže, nebo malý sežmoulaný papírek, silným fouknutím se poslal tento předmět na vybraného spolužáka. V té době mnozí z nás nosili domů poznámky typu: „Ať se rodiče dostaví co nejdříve k třídnímu učiteli, k projednání závažného přestupku.“ A to bylo opět ouvej. Když se „žákajda“ ukázala doma, byl nářez jistý. Já nevím, že se ty stromky musí ohýbat, dokud jsou mladý.

Dalším perem pro rýsování bylo redispéro, se širokými nožičkami a opět dřevěnou násadou a tzv. trubičkové pero, do kterého se z vrchu nalévala tuš. I toto, nám dělalo občas nepěknou paseku. Nejvíc škody bylo v okamžiku, kdy člověk měl rys hotový a dodělával do pravého rohu tabulku, s popisem. A bác, tuš se vylila. Vždycky jsem nabírala do pláče (pro jistotu) a říkala: „Tatínku, já za nic nemůžu, tu kaňku tam udělalo to pero samo od sebe.“

Kdy přišly na svět dnešní propisky, si nějak nemohu vybavit, ale za mého mládí se nám o něčem takovém ani nesnilo. Ale pravdou je, že ani krasopis nevstal z popela a dnešní psané texty některých mých vrstevníků, nedokážu ani při nejlepší vůli přečíst.

Irena Atzlerová

Další články autorky